Jak poznám, že se jedná o lichvu?
Aby se mohlo jednat o lichvu, musí vždy existovat dva znaky. Prvním z nich je tzv. hrubý nepoměr vzájemného plnění. To v případě půjček znamená nejčastěji přemrštěný úrok. V jaké výši musí být sjednán úrok, aby se jednalo o hrubý nepoměr, nelze jednoduše říci, protože zákon žádnou konkrétní hranici neuvádí. Soudy musí vždy zkoumat každý případ jednotlivě a kromě výše úroku přihlížet i ke všem dalším okolnostem. Vodítkem může být výše úroků, která je při půjčkách požadována bankami. Za hrubý nepoměr vzájemného plnění může být považována situace, kdy úroky ve smlouvě přesáhnou aspoň dvojnásobně úrok požadovaný za obdobných podmínek bankami. V případě, kdy ho přesáhnou dokonce čtyřnásobně, už se bude o hrubý nepoměr jednat nepochybně.
Druhým znakem lichvy je skutečnost, že se dlužník při uzavírání smlouvy nachází ve stavu rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo rozrušení a věřitel o této skutečnosti ví. Pokud se v žádném z těchto stavů dlužník při uzavření smlouvy nenachází, nejedná se o lichvu! V případě soudního sporu je navíc nutné, aby byl dlužník schopen takovou skutečnost dokázat.
Jednotlivé stavy jsou vykládány následovně:
Rozumovou slabostí se rozumí neschopnost rozpoznat a myšlenkově zpracovat hodnotu vzájemných plnění. Příčinou může být kromě různých psychických či duševních poruch i nedostatek intelektu nebo opožděný vývoj, projevující se zejména neschopností logického myšlení.
Tísní je mimořádně tíživá situace poškozeného nebo i jiné osoby, jejíž tíseň poškozený pociťuje jako tíseň vlastní, vyvolaná naléhavou potřebou, kterou není poškozený vlastními silami schopen uspokojit. Zpravidla se jedná o finanční potíže např. při splatnosti dluhu, jehož nesplacení může mít značný vliv na majetkové poměry poškozeného.
S nezkušeností se setkáváme nejčastěji u osob nízkého nebo naopak vysokého věku. Projevuje se zejména neznalostí obvyklých cen a obchodního prostředí.
Lehkomyslnost se projevuje v nereálném uvážení situace spojeném s neuvědoměním si dosahu všech důsledků vlastního jednání, které je zpravidla zapříčiněno nedostatkem informací poškozeného o rizicích souvisejících s jeho rozhodnutím.
Rozrušení spočívá v prudkém hnutí mysli vyvolaném bezprostředně předcházející událostí, která zasáhla poškozeného natolik, že v tomto stavu není schopen zvážit hodnotu vzájemného plnění. Typicky se jedná o úmrtí v rodině.