Mantinely poskytování psychoterapie
Stanovisko předsedy ČPS PhDr.Karla Koblice ze dne 29.5.2012
Mantinely poskytování psychoterapie
(náčrt pro členy výboru ČPS ČLS JEP)
Psychoterapie je účinná, tedy i potenciálně nebezpečná.
Kvalifikace a podmínky jejího poskytování by měly být stanoveny.
Profese psychoterapeut není v ČR právně vymezena (proklamativně ji vymezuje např. EAP a její vymezení může být inspirativní, ale právní váhu v jednotlivých zemích nemá).
Faktické vymezení vlastního vzdělávání v psychoterapii (teorie, sebezkušenost, supervize) je snad v ČR konsenzuálně postupně upřesňováno a pro zdravotnictví jsou dvěma odbornými společnostmi a profesní organizací klinických psychologů schvalovány úplné výcvikové programy v psychoterapii.
Absolvování schváleného (dříve tzv. akreditovaného) úplného psychoterapeutického výcviku formálně ani ve zdravotnictví neopravňuje samo o sobě k ničemu (kromě přístupu k dále zmíněnému kurzu a zkoušce).
Zdravotnictví má pro absolventy úplného schváleného výcvikového programu vymezenu formalizaci psychoterapeutického vzdělávání (dříve absolvováním zkoušky z funkční specializace v systematické psychoterapie v IPVZ, nyní absolvováním obsahově shodného certifikovaného kurzu ČPS ČLS JEP Specializace v sytematické psychoterapii zakončeného zkouškou), která je respektována MZ ČR a zdravotními pojišťovnami (kvalifikace v psychoterapii pro poskytování zdravotní péče podle seznamu zdravotních výkonů). Tedy nikoliv výcvik, ale teprve tato zkouška otevírá formální cestu k samostatnému poskytování psychoterapie.
Ve zdravotnictví může samostatně provádět psychoterapii v ČR pouze příslušně vzdělaný (atestovaný) klinický psycholog nebo lékař (většinou psychiatr) – oba se „specializovanou způsobilostí“ a to za shodných podmínek, ale v rámci své původní profese jako součást poskytování zdravotní péče (ať hrazené či nehrazené ze zdravotního pojištění). V tomto kontextu jsou vymezeny povinnosti, odpovědnost atd.
Zatím se daří naplňovat záměr, aby podmínky pro poskytování psychoterapie byly pro klinické psychology a lékaře shodné. Cílem je tyto podmínky ve zdravotnické legislativě pevněji ukotvit.
Pod praporem pseudojednotné psychoterapie nebylo dosud mimo zdravotnictví vymezováno téměř nic.
Neudržitelný je v českém legislativním prostředí názor, že absolvuji-li adekvátní (viz výše) kvalifikaci ve zdravotnictví a ze zdravotnictví odejdu, jsem oprávněn poskytovat totožnou psychoterapeutickou péči i mimo rámec zdravotnictví. Jsem nepochybně povinen řídit se zákony a normami onoho prostoru, v němž se pohybuji (školského, manželsko-poradenského, živnostenského atd.). .). Navíc, poskytuje-li zdravotnický pracovník psychoterapii ve smyslu zdravotní péče mimo prostor zdravotnictví, je dle nově platného zákona o zdravotních službách vystaven riziku poměrně vysokých sankcí.
Tyto mimozdravotnické prostory většinou nemají vymezenu ani vlastní psychoterapeutickou kvalifikaci, ani podmínky, povinnosti a odpovědnosti, které by se poskytování případné psychoterapie týkaly.
Do výcvikových programů v psychoterapii (i schválených pro zdravotnictví) jsou přijímání kandidáti i jiných než zdravotnických profesí a uplatnění psychoterapeutického vzdělání v jejich profesích lze jistě pouze podpořit (např. psychoterapeuticky vzdělaný pedagog atd. bude pravděpodobně kvalitnějším pedagogem), jejich případná vlastní psychoterapeutická práce však většinou postrádá adekvátní zákonnou oporu.
Odborná společnost nemůže legitimizovat „psychoterapii“ a výraz (případně profesi) „psychoterapeut“ pouze s ohledem na absolvování (byť úplného a pro zdravotnictví schváleného) psychoterapeutického výcviku. Jednak by tak rezignovala na profesně zásadní vymezení pregraduálního vzdělání pro psychoterapeuta nezbytného, jednak by svěřovala rozhodování o vstupu do oboru (byť zatím v ČR neformalizovaného) vzdělávacím institutům, jejichž praxe může být vzájemně velmi odlišná. Navíc v ČR (a nejen u nás) je vstup do vykonávání libovolné kvalifikované praxe v oboru většinou vymezován podmínkami stanovenými zákony a nebo státem.
V současné době se nechráněným označením psychoterapeut může nazvat kdokoliv.
Jasné ohraničení má toto označení však pouze ve zdravotnictví.
Mimo zdravotnictví chybí jednak vymezení adekvátního vzdělání pregraduálního, jednak formalizace vlastního vzdělání psychoterapeutického a jeho završení, vymezení kompetencí a činností tak, aby nebyly zaměnitelné s poskytováním zdravotní péče, chybí i vymezení odpovědnosti a povinností, ale samozřejmě i práv.
Pro ty, kdo se chtějí hlásit k psychoterapii a nabízet kvalifikovanou práci (a odlišit se od toho, kdo vzdělán není), je zde velký prostor.
Karel Koblic
29.5.2012
Text byl 5.6.2012 většinovým hlasováním výborem České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP přijat jako podklad k další diskusi.