to je TAK hezký:
"Pro matematiku mě získal třídní profesor na gymnáziu, který oceňoval originální nápady a zprostředkovával nám hravost a dramatičnost matematického myšlení. Matematika mi připomínala poezii, kterou jsem tehdy hodně četla. Nadání mi však stačilo sotva na absolvování matematicko-fyzikální fakulty, matematička se ze mě nestala, ale fascinace tím, že existují skutečnosti v zákulisí, za obzorem vědomého života, mi zůstala. Při studiu matematiky mi vadila jedna podstatná věc: K čemu je to všechno vysoké a čisté myšlení dobré? Přednášky o aplikacích matematiky do dalších vědních oborů mě neuspokojovaly. Metodologie pozitivisticky konstruovaných věd mě nudila. Přitom jsem cítila, že se nás myšlenková hra a řád, které matematikou prostupují, bytostně týkají, ať už o ní něco víme, anebo tvrdíme, že pro ni nemáme nadání, a co možná se jí vyhýbáme. Když jsem se dostala tak trochu jako slepý k houslím k psychologii a brzy nato k psychoterapii, pochopila jsem najednou, že se pohybuji na známém území jako při studiu matematiky, jen že je tam víc obsažen ten nejobyčejnější a důvěrně známý život. Abstraktní řád v něm prostě platí, i když je zamlčený, a je navíc naplněný bohatou životní zkušeností, která se vyvíjí v rodech přes generace. Jako by se k sobě měly matematika a vědy o člověku jako mrtvá a živá voda. Jedno bez druhého se neobejde. Na dně chaotického kypění života lze tušit čistý a povznášející řád, jenž drží všechny ty zapletené a spletené jevy při sobě. Výzkumník, který si zachoval dostatečnou pružnost a svobodu, rozum mu nezabránil zůstat v kontaktu se svými instinkty a nenechal se spoutat do úzkých hranic evropské novověké vědy, může pěstovat protomatematiku či protovědu, která vědu v pravém slova smyslu předchází. Vydrží střetávání různých, často protichůdných skutečností v proudu života, dokáže se do něj nořit bez nadměrné úzkosti před nejistým, nezřetelným, neurčitým jako do živlu, nepotřebuje nutně ke svému psychickému komfortu ony tři základní charakteristiky novověké vědy: přesná fakta, experiment, měření. Může na sebe nechat působit studovaný předmět takový, jaký je, přidávat se k němu jako součást jeho prostředí a přijmout jej jako součást prostředí svého bez pocitů ohrožení vlastní identity a díky tomu vynášet na světlo svědectví zevnitř prostřednictvím vlastního prožitku. Dávat se všanc, být k dispozici věnovat sebe druhému či druhým nikoli ve smyslu oběti, to někdy také, ale hlavně ve smyslu inspirování a oplodňování myslí na základě podobností a objevování rozdílů. Tím zažívat a dávat prožít pocit sdílení, sounáležitosti, spolupráce a vývoje vlastních možností a možností celku, které jedince přesahují."
(L.Trapková, V. Chvála - Rodinná terapie psychosomatických poruch)