AIM_FREEMAN: Výcvik má bezpochyby smysl i pro člověka, který by se tomu profesně nevěnoval. Já jsem měl na mysli určitou profesní deformaci, která se děje při takovém zatížení hlavně v oblasti komunikace a vztahů nebo přístupu k terapii. Jak jsem psal je to jak v dobrém tak ve špatném. Takže jak + tak -. My jsme tomu hlazení a ujišťování říkali růžovej sliz. Člověk se bál jít do konfliktu, aby si to u spolužáků moc nerozházel a vydržel s nima pak v jedné místnosti na přednáškách. Konflikty, které tam byly vznikaly převážně v čase mimo výcvik a zahlazovaly se místo, aby se konstruktivně řešily na výcviku. Myslím, že je to nevýhodou této formy výcviku oproti tomu jaké možnosti nabízí výcvik kde se výcviková komunita potkává jen na výcvicích. Výcvikový kolegové spolu tehdy neprožívají běžné každodenní životní události, neabsolvují spolu prostředí přednášek, zkoušek, obědů, netráví spolu volný čas a neúčastní se studentských pařeb, mileneckých a partnerských vztahů - nežárlí na své bývalé a jejich nové partnery atp. Něco podobného se děje se vztahy v menší míře i na jiných výcvicích, ale není pro to aby se děly takový prostor a čas. Lidé se neznají jinak než z výcviku a nemají na sebe různé averze. Nemají uzavřené koalice v malých skupinkách v takové míře v jaké to vzniká ve studijní komunitě. To má vliv na důvěru a i pracovní nasazení skupiny. Také k výcviku přistupují lidé zodpovědněji něž když ho musí absolvovat ve 20ti letech jako povinnou součást studia. Píšu z vlastní zkušenosti. Možná by se mnou někdo nesouhlasil.