a ještě rozhovor k tématu RUŠ terapie s Vojtíškem
rozhovor k tématu ruš terapie s vojtšíkem:
Expert na moderní náboženská hnutí Zdeněk Vojtíšek míní, že snaha najít jeden bod v životě člověka zodpovědný za veškeré jeho utrpení je nesmysl. I když se za tím skrývají ty nejlepší záměry.
Dlouhodobě se věnujete problematice novodobých náboženství, sekt a alternativních životních směrů. K čemu jste nejkritičtější?
Nejvíc mi vadí laická bohorovnost, do které se stylizují jejich vůdci a guruové. Prezentují se tak, že mají patent na svět a na život, jednoduchý klíč ke všem jeho dveřím, což je v kombinaci se zacházením s lidskou duší poměrně zvláštní. Mají jasný obraz světa, mnohdy náboženského charakteru, který naprosto suverénně servírují lidem jako všeobecnou a nezpochybnitelnou pravdu. A lidé k nim potom vzhlížejí právě proto, že působí tak sebejistě.
Do jaké kategorie byste zařadil metodu RUŠ, jejímž autorem je Karel Nejedlý?
Slovem sekta bych v tomhle případě určitě šetřil, zůstal bych u laické alternativní psychoterapie s jistým náboženským přesahem.
V čem vidíte rozdíl oproti běžné psychoterapii, jako je například psychoanalýza?
Především ve vztahu mezi terapeutem a jeho klientem. Profesionální psychoterapeut na sebe lidi neváže, kolem metody RUŠ však vzniká silná komunita s velmi intenzivními vazbami.
Metoda RUŠ vychází z toho, že současné problémy člověka mají svou příčinu v jeho raném dětství a vztazích s nejbližšími. Co si o tom myslíte?
Jde o velmi zjednodušený a černobílý výklad skutečnosti. Pro lidi je mnohem pohodlnější vysvětlit si všechna negativa prostě než hledat složitější konstrukce a momenty vlastního selhání. Terapie metodou RUŠ je v tomto případě ideální − slibuje řešení během několika hodin za pár tisíc korun, klienta v podstatě vyviňuje a ještě ho nakonec pochválí.
Proto je podle vás metoda RUŠ tak populární?
Je úspěšná, protože klient a terapeut si vzájemně velice vyhoví a ujistí se o užitečnosti svého jednání. Nešťastný člověk samozřejmě hledá pro své trápení co nejméně bolestivá řešení. Ta mu metoda RUŠ nabízí a on je nadšený a spokojený. Terapeut je zase nadšený z toho, že může pomoci. Pan Karel Nejedlý je bezpochyby hodný člověk, který skutečně chce činit ze světa lepší místo pro život. Peníze jsou až na druhém, ne-li desátém místě. Osobně nemám nic proti němu ani jeho byznysu.
To ale nakonec nezní špatně. V čem tedy vidíte úskalí?
Ve vědomě změněném pohledu na realitu. Napadají mě konkrétně dvě věci. Zaprvé samotné řešení problémů, které je − obávám se − přece jen zdánlivé. Ve skutečnosti se žádný problém neřeší a člověk se pouze uzavírá ve skálopevném přesvědčení komunity kolem metody RUŠ a také samotného Karla Nejedlého.
Narážíte na určitou formu sociální bubliny?
Přesně tak. Lidé mimo tuhle bublinu většinou bývají k praktikám metody nedůvěřiví, až kritičtí. To se naopak těm z komunity nelíbí, a proto se do ní uzavírají víc a víc. Tak postupně vzniká dobrovolná izolace od běžného sociálního prostředí a snížená schopnost v něm normálně fungovat. Metoda RUŠ se potom jednoznačně promítá do každodenních záležitostí i vztahů, které se rovněž začnou dělit poměrně černobíle: na ty, kteří v tom "jedou" také, a na ty, kteří nikoliv. Nebezpečné to začíná být ve chvíli, kdy jsou ti, kdo metodu nepraktikují, v očích členů komunity hloupí, až nepřátelští. To je důvod, proč může trochu připomínat sektu.
A to druhé úskalí?
Nevěřím, že je lidská mysl nekonečná a ukládají se do ní všechny obrazy. Tomu neodpovídá věda ani selský rozum. Naopak, ten říká, že lidská paměť je ohromně selektivní, je možné ji jakkoliv zkroutit a vzpomenout si i na věci, které se vůbec nestaly.
Jak si ale člověk může vzpomenout na něco, co se nestalo? To nedává smysl.
Nemůže, ale může si to myslet. Podle mého názoru metoda RUŠ není reprodukcí dětských zážitků, nýbrž jejich produkcí. Odehrává se tady takzvaný syndrom falešných vzpomínek, v psychologii velmi vážný pojem spojený s hypnózou. Karel Nejedlý sice opakuje, že hypnózu nepoužívá, ale hypnóza ve skutečnosti není nic jiného než sugesce. A tu metoda RUŠ naopak používá velmi očividně, jen tomu tak neříká. Ve stavu sugesce si potom člověk v uvozovkách vzpomene na cokoliv, i na to, že byl v minulém životě Kleopatra a kolik třásní měl na hábitu. A tomu nakonec věří víc než jakékoliv jiné evidenci reality proto, že si to sugestivně prožil.
To už naopak zní jako hodně tenký led.
Rozhodně, protože tady mohou vyvstat až traumatizující zážitky, které hrubě nabourávají současné mezilidské vztahy. Ale nakonec vždy záleží na tom, jak se s nimi zachází. Jsem přesvědčený o tom, že Karel Nejedlý ví, co dělá, a umí s tím pracovat. Ale bojím se, že může existovat někdo, kdo si vůbec neuvědomuje, jak silný a výbušný materiál má v rukou. Anebo si to naopak uvědomuje a může ho chtít zneužít.
Rozhoduje o tom inteligence?
Určitě ne. Psychoterapeutickým kultům naopak spíš podléhají lidé vzdělaní a citliví. Říkám jim "zachránění zachránci". Nejdřív kouzlo psychoterapeutických metod objeví na sobě samých a pak se z nich stávají misionáři. Chtějí pomáhat dál a rozhodnou se spojit výborný pocit ze sebe, spasení světa a slušný výdělek. A vůbec to nemyslí zle. Jsem přesvědčený o tom, že v tom je nejčistší úmysl.