mám radost z různých setkání se zajímavými lidmi, na které narazím na ulici, ve vlaku, na procházce... mám ráda lidi, co se usmějou i na cizího člověka, nebo co se přátelsky, ne vlezle, ale tak nějak přirozeně, dají do řeči... akorát mě mrzí moje stydlivost, která mi brání se s nimi nějak víc bavit, první reakce je úsměv a pak v brzké době následuje útěk:(
před nějakou dobou jsem u kolejí potkala dva kluky, ze kterých jeden vydával různé zvuky na pusu a znělo to skoro jako když bubnuje kapela:) já se většinou kluky v příslušně pubertálním věku snažím obejít zdálky, protože jsou mi nepříjemné různé jejich poznámky a narážky, ale tenhle kluk se ke mně otočil a zavolal naprosto pohodově a s úsměvem něco jako "tak co, pani, hezký?" a já jsem mu to musela pochválit, protože se mi fakt líbilo, jak si umí hrát se zvuky:)
a před pár dny jdu na kolej a někdo na mě volá ahoj... myslím, že to byl tenhle kluk, nebo aspoň někdo, kdo se mu fakt podobal:)
dneska jsem zas ve vlaku potkala paní, která mi pomohla s taškama (vyklízím kolej) a říkala, že jí připomínám kolegyni, co je v Thajsku a že ta se určitě taky vrátí se spoustou bagáže... ta mi byla taky moc sympatická:) akorát jsem už byla po dni balení a cestování tak zničená, že útěková reakce rychle převážila nad touhou s ní prohodit aspoň pár slov:/