Občas na Ruzyni mávám z autobusové zastávky do oken věznice, myslím na lidi, kteří tam jsou a jak jim asi je. Teď mi pro změnu začal mávat nějaký chlapík, který na mě i volal: Ahoj!!! Pak bylo vidět, že mě sleduje za oknem a když začal přijíždět autobus, ještě než jsem ho sama viděla, tak začal zase mávat a mával celou dobu než jsem mu v autobuse nezmizela z dohledu.
Spíš taková smutná radost..
V pátek v noci jsem jela noční tramvají, která docela dlouho čekala na Lazarský s otevřenýma dveřma. Akorát se hrál ten mezinárodní fotbal, takže všude spousty fanoušků. Na Lazarský stál jeden Bayernu Mnichov, měl repliku poháru, kterou zvednul nad hlavu a parádně zajódloval. Aplaudovala mu celá tramvaj. :-))
Prostě celkově tyhle lidský věci jsou takovýma těma malýma velkýma radostma.