očichávat s dětmi čerstvě sesbíraná jablka... obzvlášť ta červená...

Cesta autem podzimními alejemi prozářenými sluncem a barvami listí...

kdyz cekame s malym na bus a ten konecne prijizdi, kricime oba: jooo joo jooo! uz jedeee! hura hura! konecne!
tedy to, co si vsichni ostatni jen myslej :)

ležet v hromadě listí a poslouchat čiřikání a štěkot :)

Kousat horicky trubicky. Ale pekne po plastvach ;)

KLEER: Ty jo..co když to byl nějakej Ford Prefect..

Jít vedle silnice ve spadaném listí, trochu poskakovat, smát se a kopat lesklé barevné listí do proudu slunečních paprsků... a usmívat se na lidi, kteří nesouhlasně koukají na dvoumetrového chlapa v maskáčích, kterak se chechtá jako dítě.

dneska v centru stál moc vysokej člověk v převleku mimozemšťana, ani oči mu nebyli vidět, a rozdával letáčky na přednášku o UFO. když jsem si od něj jeden brala, řekl mi "děkuju, krásná pozemšťanko" bylo to velmi milé

nezávazně si pokecat při kouření z okna s cizím chlápkem, co za mnou přišel po střeše

jit po chodniku plnym spadleho listi, vychutnavat si cichove vjemy a obcas do listi trochu kopnout, aby popoletelo a zvirilo trosku barvy i vuni...

Představovat si, že jsem jinde, než jsem. Jít po Vinohradech a živě si představovat, že jsem ve Stockholmu. Jíst kebab ve Štěpánský a přitom bejt v Indii. Ta možnost být kdekoliv si zamanu.

V neděli nad ránem při odchodu z diskotéky mi vyhazovač gentlemansky pomohl do kabátu. Mile mě to překvapilo a potěšilo zároveň. (Pozn. ne, nebyla jsem v takovým stavu, že bych to nezvládla sama si ten kabát obléknout).

O víkendu jsem si na železničním vzpomněla na NATUSINA..Malá radost :)))

když je inverze, déšť, mlha atp a nejsou vidět kusy prahy, při cestování po ní, tak si představuju, že tam je buď moře nebo velehory nebo tak něco.)

NATUSINA: Možná, že Ti tam někdo v brzké době zanechá vzkaz, ale nepodepíše se. Budeš muset hádat, kdo to byl.

NATUSINA: Tywe, to je jak z nejakeho filmu od Triera, nebo snad Tarkovski... Uplne vidim postavu psat na most fixou, pak casem dve postavy, jdou, kazda kouka jinam, obejmou se, chvili tak setrvaji, a beze slova odchazeji, kazda z postav zvlast, na opacnou stranu.

NATUSINA: uff! wow) tak to je totální Amélie z Montmartru .)

KLEER: U nás je to okořeněné ještě tím, že se prakticky neznáme, třikrát jsme se tam sešli a mlčky se objali, nikdy se nepodívali druhému do tváře a nikdy na sebe nepromluvili. :)
Tvé domlouvání s kamašem potěšilo. :)

NATUSINA: to je naprosto skvělý. taky jsme dřív dělali něco podobnýho s kámošem, když neměl mobil ani net, a neměli jsme se jak domluvit, tak na jednom místě v centru jsme si vždycky nechali vzkaz "18:00 pod hodinama" nebo tak. pak jsme na tom místě na toho druhýho čekali, když se do 15min. neobjevil, šli jsme. jo mělo to spoustu háčků, ale většinou se nám fakt podařilo se sejít:))

Nechávat si s ním vzkazy na železničním.