Strašně mě hřeje u srdce řidičská solidarita. Onehdy jsem musela spáchat hrdinský čin a naším ne zcela skladným autem projet zadrbané centrum plné jednosměrek a parkovat na parkovišti se závorou (nesnáším oboje a ani jedno nemusím dělat moc často, takže mi dost chybí cvik). Měla jsem na výběr přesně z jednoho volného místa, jak na potvoru mi už tak titěrný manévrovací prostor zmenšil řidič Forda, kterému z protěšího místa trčel čumák kus do uličky. Nějakým zázrakem se mi to i přesto asi na osmý pokus podařilo do toho pidifleku píchnout a nic nikomu neodřít, ale rosila jsem se až na zadku, jak se pak proboha dostanu ven. Když pak došlo na věc, situaci zpestřili tři muži mezi padesátkou a šedesátkou stojící kus ode mě. Tak se tam tak před publikem potím, krok sun krok, dopředu, dozadu, pidi otočky volantem, v očích smrt, že do něčeho narazím a najednou koukám, jeden z mužů mi ukazuje, kolik mám místa vepředu, druhý, kolik ho mám zezadu a třetí se na mě aspoň povzbudivě usmívá. Nebylo to poprvé, co jsem čekala, že někdo bude mými parkovacími manévry pohoršen nebo naštván a on byl místo toho milý a nápomocný. Když jsem pak triumfálně opouštěla parkoviště, pozdravili jsme se vztyčenými palci a moje víra v lidstvo dostala další injekci :-)