MART1NKA: Zajímavý, dík za sdílení. Já to vidím tak že z empatie, soucitu, "měkkosrdcatosti" (abych to pojmenovala i nelichotivě) neplyne všechno dobro světa a také z nich dobro neplyne zdaleka vždycky (soucit někdy naopak paralyzuje a zdaleka ne vždycky vede k aktivní a účinné pomoci). Ale přesto z nich na světě plyne opravdu hodně dobra.
Já jsem se už jako malé dítě, když jsem se nedopatřením dostala k nějakým zprávám o hladovění a chudobě, nedokázala uklidnit. Nemohla jsem spát, bylo mi fyzicky špatně. Lehala jsem si vedle postele na zem, protože jsem nemohla snést, že si ležím v měkké posteli, zatímco jiné děti musí spát na ulici. Upřímně jsem nechápala a pořád nechápu, jak někdo zdravý může mít zároveň rozum a zároveň jíst maso. A když vidím, že někdo trpí, vidím trpícího člověka a chápu, že mu nijak nepomáhá, že (když) si to utrpení zavinil sám (tj. nedokázal se chovat líp). Svým způsobem to tak má naopak horší. Takhle jsem jako F nastavená.
Pokud jde o partnerství, já T oceňuju a beru jako svoje doplnění. Je vnímám ten rozdíl. Když jsem byla nemocná nebo měla silné bolesti, F partner trpěl se mnou a udělal první poslední, aby se mi ulevilo. Ten soucit měl opravdu velkou "léčivou" sílu, byla v něm blízkost a lidskost a něco obyčejně zázračného. T partnerovi musím přesně říct, jakou pomoc potřebuju, a on zváží, jestli je pro něj zrovna rozumné věnovat tomu čas a energii. Když to pak udělá, jde si klidně po své práci. Někdy si musím asertivně vydobýt, aby se omezil. Vysvětluju si to tím, že sám nezažil nikdy silnou bolest (takovou, ze které zvracíte, potíte se, skoro šílíte a chvílemi ztrácíte vědomí), takže se do toho prostě nemůže vžít.
Zaujalo mě tohle: "A verím tomu, že každá zlá situácia sa dá odvrátiť, keď sa človek nechová ako idiot." - Věříš tomu, i když jako T víš, že to očividně není pravda?