YMLADRIS: já jsem INFJ, takže já soucítím, ale zároveň - co je moc, to je moc, potom už jsem tím soucítěním úplně zahlcená a je mi fyzicky nedobře. Celou dobu jsem si říkala, jestli si to ta známá nemůže náhodou pouze myslet, proč mi musí všechno sdělovat?? Ale to je rozdíl introvert - extrovert :)) Já si spoustu věcí myslím, ale řeknu z toho nahlas jen minimum, extrovert to má holt jinak :)
A ještě k tomu soucítění - už jsem to tu asi psala, jedna další moje známá si ze mě dělá vrbu, vždycky vyklopí, co je všechno špatně, jí se uleví, a já pak sotva jdu, protože promýšlím její neradostnou situaci ještě dva dny. A ti druzí kolikrát nemusí ani promluvit, hned na první pohled nasaju náladu a cítím jejich pocity jako by byly mé vlastní (což ve mně vyvolává touhy utéct někam do lesů, kde nikdo není, protože to neustálé vciťování se prostě neumím vypnout! a upřímně řečeno mě to někdy hrozně ruší, protože se chci zaobírat svýma věcma bez toho, abych neustále musela myslet na to, co se komu děje špatného)