Můj postřeh k INFP: s nadsázkou řečeno není můj život víc než série ohromných emocionálních výbuchů. Krátká období ticha před bouří jen připravují další palčivou explozi. Všechny tyhle výbušné děje se ale odehrávají pod zemí a navenek nejsou vidět. Když je INFP o samotě nebo s nejbližší duší, chová se v dobrém i špatném smyslu jako blázen, ale mezi lidmi má většinou klidnou tvář (i když v poslední době se mi to trochu mění). Proto jsem často překvapená ze zpětné vazby, kterou dostávám (klidná, vážná, za všech okolností milá, mírná a laskavá, na všechno jde s klidnou hlavou, chladnokrevná a konstruktivní, nic ji nevyvede z míry...). Zdá se mi, že si tím INFP trochu budují sebeodcizení (kterým pak sami trpí) a jsou mistři ve společenské sebekontrole. Jsem třeba přesvědčená, že nikdo neumí tak úspěšně předstírat střízlivost jako já - můžu být namol, ale navenek budu pořád "milá, klidná, vážná, laskavá". :)
V poslední době se nějak přirozeně snažím chovat mezi lidmi jako blázen, když se cítím jako blázen (což je celkem často), a jsem zvědavá, co to udělá.
Jestli se v tomhle někdo nacházíte, napište!