ARGANNAH: Tak to je taky zajímavej pohled :))

S chorobnou touhou dělat věci dřív jsem se nikdy nesetkala, samozřejmě chápu, že to bude nepříjemná neuróza, podobně jako třeba přehnaná touha pořád všechno mýt a leštit.

S děláním na poslední chvíli třeba u něčeho žádnej problém nemám, pokud je to tak akorát, že se to ještě stihne, například když už jsem to zvládla, dělala jsem dál některé typy nezáživné práce v poslední chvíli a vnímám to jako způsob, jak je udělat hodně efektivně a soustředit se na ně a neflákat se u toho po internetu, atd ;)) Ale to musí být úkoly fakt jednoduché, rutinní, předvídatelné.
Je fakt zajímavý, jak na to máme odlišný pohledy, přijde mi, že ty jsi se musela setkat s tím, že tě do nějakého "přehnaně ideálního" já někdo nutil.

Zatímco mně nenutil nikdy nikdo do ničeho a změny jsem chtěla vždycky sama od sebe. Prokrastinaci ve smyslu toho webu vnímám jako situaci, kdy člověk má průsery, nezvládá věci vůbec nebo ne tak dobře jak by chtěl, protože je odkládá, taky kvůli tomu má stresy, nevyspí se, atd. To je prostě nepříjemnej stav, kterej volá po změně, a nic jinýho v tom vidět nedokážu. Vždycky my šlo o to, najít rozumnou rovnováhu, kdy už věci fungujou, ne nějakej nesmyslnej přehnanej ideál, o kterým mluvíš ty. Stačí mi, že dodržuju termíny, nemusím mít práci hotovou týden předem (proč? motivace těch lidí o kterých mluvíš mi uniká;)

Za problém považuju věci, který mě nějak bolí nebo omezují, a ty chci měnit, ne se s nima smiřovat. Například cvičit je mi prostě mnohem příjemnější než necvičit. Když jsem necvičila, pořád mě bolely záda a běžný denní úkoly vyžadovaly mnohem víc námahy. Preferuju žít bez bolesti a mít víc energie, to je úplně normální praktická volba, nejde o žádnou "módu".
Atd. Nevím, co myslíš leností. Jestli je to něco, co ti vyhovuje a chceš si to tak nechat, tipuju, že to může být třeba schopnost uvolnit se, odpočívat, nedělat občas nic, dělat věci svým tempem, zkrátka něco, co je pro tebe pozitivní, a proto to tak chceš. Pak ale nevím, proč tomu říkat tak ošklivým slovem.
Jasně, že si můžeš nechat všechny vlastnosti a atributy, který ti vyhovujou, a tak je to správně....jasně že je rozumný mít takovou váhu, se kterou se člověk cítí v pohodě, a neštvat se za nějakým ideálem, kterej mu je nepřirozenej.....atd.....
Prostě mi připadá, že u tebe je to o nějakém tlaku zvenčí. BTW jestli to byl nebo je nějaký konkrétní člověk, tak někoho takového bych blízko sebe fakt nesnesla, někoho, kdo by mi říkal, jaká mám být. Stejně tak jako nesnáším jakékoli zdroje informačních virů o tom, jak by člověk měl vypadat nebo žít (televize, časopisy) a do mého prostoru nesmějí.
Zato mě baví dělat změny, které mi dělají dobře.

Tomu o těch vrozených vlastnostech prostě nevěřím.
Přijde mi, že ta "lenost" může být klidně třeba reakcí zdravého jedince na to, že ho někdo nepřiměřeně tlačí k té "dokonalosti". V pohodě, fér, to může být výbornej způsob, jak psychicky přežít, být sebou, mít pohodu.... Ale pro jinýho člověka třeba lenost znamená, že odkládá to, co v životě opravdu chce, tj. v podstatě život, štěstí, třeba ze strachu, viz. níž. A takovou vlastnost si pěstovat a říkat si, že tak má zůstat, by mi přišlo škoda, když opravdu JE jednoduchý a naprosto přirozený se změnit, třeba mockrát v životě.
Není to o tom, že by se to muselo, a už vůbec ne o tom, jestli to je "trendy"... Je to o tom, že někdy je prostě příjemnější se změnit než zůstat tak, jak člověk dřív byl, v těch zvycích, co si z nějakých důvodů vytvořil. Nevidím důvod, proč by moje dosavadní myšlenkový stereotypy měly být posvátný a neměnný. Baví mě je rozpoznávat a měnit podle situace, tak aby mi víc vyhovovaly, je mi to příjemný :)
Ale každýmu podle gusta, kdo to chce obráceně a vyhovuje mu to tak, tak naprostej respekt :)))
Myslím, že jedinej problém je právě, pokud někdo někomu jinýmu vnucuje, že by něco měl. To je prostě nemístný a neslušný, toho člověka je na to třeba upozornit a dál si jeho názorů nevšímat ;)

CONTINUITY: Zajímavé, a souhlasím. Na druhou stranu, myslím si, že ona je prokrastinace a prokrastinace - na jedné straně chorobná neschopnost dělat věci včas, která přeroste v neurózu nebo depresi (což jsi popsala ty), na druhé straně ale takové podivné nucení, že "všechno musí být v předstihu", a když se dělá něco na poslední chvíli, tak je to nějak "špatně". To je podle mého jenom meritokratická hovadina, další způsob, jak člověk sám sebe nastavuje na dobrovolné otročení. Ono "dělat věci v předstihu" je třeba pro Čechy taková samozřejmá hodnota, o které se nediskutuje, ale naopak tady v Mexiku se dělá všechno absolutně na poslední chvíli a nikdo s tím nemá nejmenší problém, všechno funguje, všechno se stihne a nikdo se nestresuje. Je na jednu stranu pravda, že když se odkládání rozvine v naprostou neschopnost donutit se k práci, je něco dost zásadně špatně a je třeba situaci řešit, na druhou stranu že většina vysokoškoláků dělá věci na poslední chvíli podle mě není žádný systémový problém, a u většiny se nejdná o žádnou neurózu - prostě pohodička, kam se srát, žádné výkonové nastavení, ale klídek, a tak to má podle mně být (pokud to nepřekročí snesitelnou míru).

Připadá mi, že je dnes hrozná móda každé chování, které nezapadá do všeobecně přijímaných hodnot (což je například hodnota "dělat věci v předstihu"), okamžitě automaticky pojmenovávat odbornými termíny, škatulkovat to jako "neurózu" nebo "problém" a chodit se z něho "léčit" nebo o něm psát články. Respektive, vzniká tu jakési podivné "optimalizované" nastavení člověka, který je pozitivní, aktivní, ambiciózní, sebevědomý, dělá věci dlouho dopředu, pravidelně cvičí, atd., a kdo je jiný (například líný, nepříliš ambiciózní nebo decentně prokrastinuje), je "nemocný" nebo má "problém" a musí "s tím něco dělat". Přitom tohle jsou všechno docela normální věci, které samozřejmě můžou přerůst v průser (například když se z normální lenosti stane deprese, kdy už člověk nedokáže ani vstát z postele), ale proč je má člověk automaticky vykořeňovat, to fakt nechápu. Na jednu stranu máš určitě pravdu, že brát věci tak, že "taková jsem a jiná nikdy nebudu" je hloupost, na druhou stranu mi přijde, že současná společnost neustále tlačí člověka k tomu, aby se od základu změnil a optimalizoval se, splnil všechny požadavky (inteligentní, výkonný, aktivní, flexibilní, bla bla, a to nemluvím o "hodnotách" jako krásný, hubený, dobře oblečený) a v podstatě kompletně odstranil svou osobnost, zejména její negativní stránky. Ty se ale odstranit nedají - jednou se člověk narodil jako lenoch, lenochem zůstane, může tuhle svojí vlastnost tak maximálně dobře zvládnout a najít si práci, kterou bude dělat s chutí, ale neuděláš z pasivní osobnosti aktivní, z introverta extroverta nebo ze stotřicetikilové ženské vychrtlinu. A pokud ano, tak jen nakrátko, přičemž brzy se situace vrátí zase zpátky, a bude to ještě horší (introvert bude ještě plašší a padesátikilová křehulka přibere zpátky, a rovnou na sto čtyřicet). Jediné, co se dá dělat, je kreativně zvládat svoje vlastnosti. Jednou se člověk narodí s tendencí prokrastinovat, je odouzen s ní i umřít. Tyhle věci se nedají odstranit, jen udržovat v rozumných mezích.

Řeším to teď na hodně specifickým levelu: nemám doslova žádnou vnější strukturu, která by mě nutila k čemukoliv. Mám jasnou představu, co chci, a k tomu potřebuju denně dělat několik různých cvičení, meditovat, udržovat důsledně určitou životosprávu, pracovat na projektu... Plus pro peníze dělám práci, která je, když si ji seženu, a dělám ji doma, kdy mi vyhovuje ;)) Všechny ty pravidelný věci jdou docela dobře, protože cvičit atd je prostě příjemný:o) nedělám ještě úplně všechno co chci úplně denně, ale pocit dobrej. Jediný, v čem se ještě zasekávám, je ten projekt, a tam je to o tom věření si, že tak jak to teď dokážu udělat to bude dobrý a správný. A pak vyřizování nepříjemných věcí... Věci, co vyžadujou tvořivost a rozhodování....

To mi přijde jako dobrý téma sem:

CO to opravdu je, co odkládáte?

Něco co vás prostě nezajímá a raději byste to nedělali, kdybyste nemuseli?
(můj názor na tohle je, že věnovat takovým věcem 3h poslední noc může být to nejlepší....;)))

Něco, co vyžaduje jasný rozhodnutí o něčem. Bojíte se že nebude "správný"?

Něco, co vyžaduje použít nějakou schopnost, ve který si nevěříte? (ať už je to mluvit s lidma telefonem nebo matika;)

Něco, co vám připadá prostě nezvládnutelný? (pomohlo by tomu třeba víc informací nebo rozdělení úkolu?.....obvykle člověk ví víc, jakmile začne;)

.....
nějaký další kategorie, který mě nenapadají ;)....

Myslím, že podívat se na to takhle může přinýst výsledky, zatímco jen plácnout na to nálepku "prokrastinace" může být i naprosto kontraproduktivní. Člověk si řekne, že je "nemocnej" a tak to je.... Nedivila bych se, kdyby na to někdo uved na trh nějakej lék, patrně nějakej nezdravej stimulant, co za vysokou cenu pro tělo na chvíli zvedne energii a koncentraci, a po vysazení je problém ještě horší.

IMHO funguje jen aktivní přístup :)

DHA: zvenčí vnucenej režim neřeší nic, to je jasný. Potřebuje to vycházet z tebe.

Jinak, hodně moc nesouhlasím. Jakejkoliv vzorec chování můžeš změnit, přetvořit, nahradit jiným. Pokud chceš a pracuješ na tom. Zevnitř. Od svých důvodů. Prokrastinace má psychickou příčinu někde v minulosti, rozhodně není vrozená. Resp. soubor příčin. Přirozený je, že si člověk volí, co chce dělat, a v pohodě to dělá....

A hlavně přirozená je změna, vývoj. Je v podstatě naprosto proti životu, abys zůstala navždycky taková, jaká jsi teď, a "vyrovnala" se s tím. Trochu se určitě změníš. Pokud se budeš změně úspěšně bránit, udržíš si omezenej život, dobrovolně omezenej tím, co myslíš že nemůžeš změnit (ano, IMHO to vyžaduje úsilí, bránit se změně, člověk se dokonce namáhá, aby svý utrpení udržoval)

Měla jsem s prokrastinací obrovský problémy, prakticky mě to zneschopňovalo, rozjela jsem úspěšnou firmu a pak se mi to v podstatě rozpadlo kvůli problémům přinutit se pracovat. Už je to mnohem lepší, ale vím že mi zbývá zásadní krok k úplnýmu dořešení. Teď jsem schopná v pohodě plnit pracovní povinnosti, dělá mi ale potíže tvořivá práce, řešení věcí a organizace....

Přišla jsem na pár základních příčin:

- Člověk dělá věci, co vlastně dělat nechce.

(Často to bývá práce, škola, který děláme kvůli představám někoho jinýho, co máme dělat, nebo kvůli pocitu že jinak se neuživíme, apod. Když to pro nás nemá smysl, jasně že to odkládáme. Základní řešení: odejít ze školy, změnit práci, nedbat na řeči kohokoli, nemůžeme žít jeho život, žijeme svůj. Pokud to třeba z existenčních důvodů úplně hned nejde, pomáhá stanovit si plán, co udělat hned, jak to půjde, na co použít vydělané peníze či titul, co už chtít budeme.... Případně to začít i hned realizovat ve volném čase, třeba formou nějakého vzdělávání v tom, co zajímá nás. Pak můžeme tu nicmoc práci dělat jako někdo, kdo se pro ni dobrovolně jasně rozhodl, ne jako otrok..... Tohle už jsem naštěstí vyřešila :)

- Člověk si vnitřně nevěří.

Často odkládáme projekty, protože máme pocit, že to nezvládneme. A ten často máme proto, že nám kdysi dávno někdo (kdo to obvykle ze svý pozice myslel "dobře", resp. si neuvědomoval, co dělá), neustále opakoval, že v nějaký oblasti nebo celkově nic nedokážeme. Že nikdy ničím nebudeme. Že spadneme a ubližíme si. Často se to děje podvědomě, např. jeden rodič je naštvanej na druhýho a vylévá si to na dítěti.
To NENÍ důvod zlobit se na rodinu, to by bylo naprosto nekonstruktivní. Naopak, abysme měli úspěch v čemkoliv, potřebujeme se zbavit zlobení na někoho, protože to
nám bere moc moc energie, a ideálně mít lidi rádi a chápat je nebo k nim být aspoň neutrální.... Taky to nemusí být rodina, ta kritická zkušenost s něčím se mohla stát ve škole, školce... Naše generace byla vychovávána buzerací, věřilo se tomu, že ponižování a shazování schopností stvoří slušného (=poslušného) člověka. Čest všem výjimkám, v pohodě rodičům a dobrým učitelům, ale IMHO dejme tomu koncem komunismu to byla fakt společenská norma, podle které jednal kdekdo. Ani nespočítám, kolikrát mi ve škole řekli, že něco nedokážu (a to jsem byla dobrá žákyně).
Takže věřím, že je zásadní prozkoumat, čemu o sobě věříme. Můžeme najít spoustu nesmyslů, které jsme nachytali z takových zdrojů ("nejde mi...všechno odkládám...nic nedokončím.....) Je fuk, odkud to pochází, je třeba to odstranit. Tj. uvědomit si, že dokázat a změnit můžeme v zásadě všechno, k čemu se rozhodneme. K něčemu máme víc talentu, k něčemu míň, ale třeba organizovat si čas tak, abysme všechno stihli, dokáže fakt každej.
Pak prakticky se to dá nacvičovat tak, že se prostě začne, zkusí, a získá se nová zkušenost, že ono to jde. A ta se pak posiluje dalšíma :)

- Máme pocit, že si úspěch nezasloužíme.

Koukám ony všechny ty body úzce souvisej. Často má člověk zvnitřněný představy od blízkých nebo ze způsobu myšlení společnosti jako celku, že např. na slušný peníze má právo jen s titulem a po desetiletích tvrdý a nezáživný práce, že člověk nemůže dělat to, co by opravdu chtěl, že on konkrétně není tak "dobrej", aby směl být šťastnej, atd... Kvůli takovým představám se často polovědomě sabotujeme i v něčem, co doopravdy chceme. Chce to odpojit od sebe ty cizí představy, který s naším životem nemají co dělat. Každej člověk si zaslouží zdraví, štěstí, úspěch, klid, a vytváří si to svýma rozhodnutíma...

- Máme málo fyzický energie

Potřebujeme POHYB, každej den, základní potřeba, jinak mozek při duševní práci mnoha lidem správně nefunguje (spíš je zázrak, že některým ano). Potřebujeme kvalitní živou stravu, tj. čerstvě uvařenou z kvalitních surovin. Spousta civilizačních pochutin energii člověku dost silně bere, když se přehání (každej asi ví sám moc dobře, pokud něco takovýho má)
Tohle zjištěno velmi konkrétníma praktickýma zkušenostma, když se u mě ten problém stal kritickej, živila jsem se instantníma polívkama a měla pocit, že na pohyb nemám čas, přestože ho potřebuju extrémně. Dnes vím, že abych něco udělala, musím se pořádně protáhnout ráno i večer a jíst kvalitně.

BTW tohle celý mi přijde jistým způsobem typický pro západní křesťanskou společnost. U nás se o tom už nahlas nemluví, ale ty koncepty, že člověk je špatnej a hříšnej, nezaslouží si nic a je třeba ho jen tvrdě drezírovat, aby makal, ty se rozpouštějí postupně a pomalu. Odpověď je podle mě mít se rád a věřit si a podle toho se k sobě chovat - dobře se starat o svoje tělo, duši, mozek, dobře si plánovat čas, jít za vlastníma cílema a věnovat se tomu, co nám dělá radost. Paradoxně to je to nejlepší i pro lidi kolem nás a celou společnost.

Když je prokrastinace nezvladatelná, viděla bych v tom příznak nějakýho celkovýho problému a vyhledala bych nějakou celostní léčbu jako je homeopatie, ájurvéda (indická medicína), čínská medicína, v podstatě cokoliv, co se pořádně do hloubky a se slušnou tradicí zabývá celým člověkem. Může za tím být nějaká orgánová nebo psychická nerovnováha a když to člověk vyrovná, zjistí že pracovat včas je najednou snadný (taky vlastní zkušenost...)

Tedy samozřejmě pokud nevěří, že prokrastinovat musí navždy....protože když se k tomu takhle rozhodne, tak to tak bude, medicína nemedicína.

BTW tahle víra, že vlastní psychický nastavení je navždycky, mi přijde jako typicky českej úlet, nemají to všude.... Je to fakt jen víra, skoro bych řekla pověra....;)