FRAKTALEK: Myslím si, že to je úplně normální stav. Tak by to mělo vypadat. Že člověk dělá, co ho opravdu baví, živí se tím, a je to pro něj tak v pohodě.

Podivnej stav je když někdo dělá velkou část času něco, co ho natolik nebaví, že musí řešit, že to "musí". To zjevně není ta správná činnost.
Je to slepá ulička, do které se mnoho z nás dostalo výchovou. Učili nás, že povinnosti a práce jsou "průda", kterou "dospělí" musí nějak "překlepat", protože je to "normální"....
Co je na tom proboha dospělého nebo normálního, celý život se nudit a prudit?
U nás je to IMHO docela prohloubeno komunismem, kde měl člověk opravdu dost málo na výběr a idealizovala se ta nejvíc stereotypní dělnická práce.

Ken Robinson (viz. Fraktalek) napsal krásnou knihu. Jmenuje se "The Element" a chtěla bych ji přeložit. Je o lidech, kteří dokážou v životě "být ve svém živlu", tj. dělat to, co je opravdu baví. Rozebírá, jak vnímá principy toho, a u toho vypráví spoustu reálných příběhů. Mnoho těch lidí je velmi slavných a-nebo jinak úspěšných, o to ale nejde, to je spíš vedlejší účinek, hlavně jsou nepochybně mnohem spokojenější, než ta většina, co se spokojila s tou nudou.....

Tu knihu moc doporučuju, má potenciál změnit život.
A ještě doporučuju: Martha Beck: Steering By Starlight, úplně o tom samém, zase očima ženy - terapeutky.

Koukám tu zmiňujete jeden zvláštní fenomén:
Jsme často naučeni, že když si člověk něčím vydělává, stává se z toho ta "práce" a tím už se nám to nechce.

To je úplná blbost a IMHO je potřeba se tohleto myšlení prostě odnaučit, přeprogramovat to. Vědomě si zvolit novej vzorec a tohle přemazat, jako naprosto destruktivní nesmysl, kterej překáží štěstí.

Co se týče prokrastinace opravdu důležitých věcí, teď se s tím zrovna potkávám. Víceméně už se věnuju věcem, co chci. Zjistila jsem, že je pořád trochu prokrastinuju, ale už to není tak zlé.

Nejhorší prokrastinaci opravdu podstatného způsoboval nadbytek nepodstatných úkolů v životě. Zjistila jsem, že pokud mám na sobě určitý objem zátěže, která mě vyčerpává, nedokážu už zbytek času dělat něco smysluplného, musím relaxovat. Například nedokážu dělat něco "svého" při fulltime práci, která mě nebaví. Jsou lidé, kteří to dokážou, já ne....asi bych to velkým úsilím dokázala trochu vychytat (například zvýšit úroveň energie pomocí energetických cvičení a pak si najít jednu hodinu denně....). Ale mnohem jednodušší je prostě nedělat to něco, co představuje tak obrovský zdroj vyčerpání, ale něco buď kratšího nebo snesitelnějšího nebo dokonce vyloženě příjemného....:)

Když se tohleto pořeší, zbývají už jen psychické důvody prokrastinace, a zjistila jsem, že to jsou u mně hlavně pochybnosti o sobě. Aby člověk udělal cokoliv, co opravdu chce, potřebuje mít odvahu prostě to dělat, tj. tomu věřit a sobě věřit. A v tom může být ten zásadní problém, a třeba i ten pravej důvod, proč si předtím na sebe navalil tolik povinností (práce, studia), které vlastně doopravdy nechtěl - bál se zkusit to, co chtěl, nebo měl vyloženě představu, že to přece nejde, aby v tom uspěl.....

Takovéhle představy si zaslouží prozkoumat a řešit :)

tolik zamyšlení, jdu pracovat ;))
držím nám palce :o)

FRAKTALEK: Já bych řekla, že tihle lidé v tom prostě nemají to MUSÍŠ. Pár takových znám. Oni žijí s tím, že nemusí nic. Teď zrovna náhodou něco dělají, co jim třeba přináší obživu, ale kdyby to dělat přestali, svět se jim nezhroutí (oni si jinou obživu najdou rychle) a nebudou z toho mít výčitky. Dělají to proto, že je to pro ně momentálně výhodné, ne proto, že to nějak vnitřně přijali za povinnost. Až to výhodné být přestane, začnou dělat něco jiného. To je asi dáno osobností, tipovala bych, že velký podíl na tomhle přístupu ponese výchova. Možná to trochu souvisí i se zodpovědností a pečlivostí až puntičkářstvím. Takový puntičkářský prokrastinátor žije s pocitem, že když něco dělá, musí to dělat perfektně a to ho brzdí, protože se bojí, že to nezvládne. A že tudíž nedostojí povinnosti. Člověka toho typu, o kterém píšeš ty, tohle netrápí. Když to neudělá, tak to prostě nebude. A když to nebude pořádně, ono to nějak dopadne, z toho se nestřílí... Zajímavé je, že těmhle lidem většinou různé šlendriány, zpoždění a podobně procházejí nejspíš právě proto, že oni sami si z toho nedělají těžkou hlavu.

Tohle budou samozřejmě dva extrémy, většina populace bude asi tak nějak rovnoměrně rozložená na celé ose mezi nimi.

Stěhujem se, už fakt musím začít balit do beden :-E, místo toho jsem skoro tři hodiny spravovala sněžící těžítko. Je to se mnou marný.

FRAKTALEK: Ale může. Jakmile si tím koníčkem začneš vydělávat na živobytí nebo z něj jiným způsobem uděláš povinnost, je to v háji. Protože najednou to neděláš proto, že tě to baví a že to chceš dělat, ale proto, že MUSÍŠ. A to je podle mě spouštěč prokrastinace v těchhle případech.
Já to tak mám - jakmile se z něčeho stane povinnost, odkládám a odkládám. A přitom když se do toho na poslední chvíli pustím, kolikrát se do toho fakt zaberu a baví mě to hodně. Ale ten začátek je prostě strašně obtížný.

NAVARA: kdyz ted tak koukam na tu anketu tak si uvedomuju, ze vlastne odkladam i veci, ktere me bavi. Jenze to z toho duvodu, ze vim, ze bych mel delat ty veci co me nebavi, ale prokrastinuju a v dusledku timpadem odkladam oboji.

O tomhle efektu se tu uz mluvilo

NAVARA: jasne, zavazky to delaji tezsim, ale ne nemoznym. A jasne, nejde mit vsechno, ale mozna to jde zaridit tak, abys delal to co te bavi a zaroven se tim uzivil. Mozna se tim neuzivis tam kde zrovna bydlis, ale nekde jinde jo, napriklad.

Taky si myslim, ze clovek muze excelovat jen v tom, co ho hodne bavi. A pokud jsi v necem nejlepsi nebo jeden z nejlepsich, tak je velka sance, ze se uspech dostavi sam. Tak prece vypadaj pribehy spousty uspesnych lidi.

a co ta moznost, ze clovek prokrastinuje proste proto, ze dela neco, co ho (vubec) nebavi?

Lidi, co delaj na tom, co je opravdu bavi, s prokrastinaci asi problemy nemivaji. A ti co nepracuji na tom, co je bavi, by mozna meli zacit sbirat odvahu, aby delali to co je opravdu bavi.