NAVARA:

1) Ano, to je velká výzva. A je na každém, aby zkoumal, co to je, kde jsou jeho talenty a touhy, a jak je uplatnit.
Máme na to celej život, přece.
A na co jiného bychom měli mít čas, než na hledání toho, co má největší smysl....
Když se podíváš na život kohokoli, kdo dokázal nebo dělá něco hodnotného a zajímavého, zjistíš, že ten člověk šel za tím, co ho přitahovalo, budoval to a rozvíjel.

Pokud se ta otázka jeví příliš složitá nebo časově náročná.....ve srovnání s čím?

Lidi se určitě mohou zbláznit při hledání svojí cesty, jako při čemkoliv.
Ale myslím si, že více lidí je v blázinci proto, že se nikdy nepokusili, že nevědí že se můžou pokusit, dělat něco, co by pro ně mělo smysl, a samou frustrací z bezvýchodnýho prázdnýho života upadli do deprese, schízy, drogové závislosti, anorexie, sebepoškozování....

Jistě, to je jen jedna z možných příčin duševních poruch, ale myslím si, že docela častá. Osobně jsem se mnohokrát setkala s tím, že někdo žije život nalinkovanej někým jiným, dělá něco, co ho nebaví, žije v prostředí a vztazích, které mu nevyhovují, nemá odvahu něco na tom změnit....a má nějakou závislost nebo duševní poruchu, která ho "zabaví", natolik zaměstná, že tu otázku, co vlastně chce, může odsunout stranou.....

2) To je velice sporné. Tvořiví lidé vymysleli už milióny nových povolání a kombinací činností, které nikoho předtím nenapadly. Skoro u všeho se najde někdo, kdo se tím úspěšně živí. Že daná práce ještě neexistuje jako zaměstnání nabízené úřadem práce, nic moc neznamená. A často pokud lidé za něco nejsou ochotní platit, je to proto, že prostě ještě nevědí, že to má hodnotu, a to se dá změnit.
V dnešní společnosti můžeš být profesionálním skoro čímkoliv, pokud to opravdu chceš a jdeš si za tím.
A pokud to opravdu nejde, tak pravděpodobně jde vytvořit nějakou situaci, kde se tomu budeš moct věnovat (například mít práci, která ti k tomu ponechá dostatek času a přitom zajistí tvé materiální přežití).
Může to být složité a může to vyžadovat oběti, život na minimálním rozpočtu, apod.

Ale když to porovnám s tím, celý život svoje sny nerealizovat a věnovat se něčemu, co člověka až tak nezajímá....to mi přijde mnohem těžší a namáhavější a hlavně beze smyslu....
--------------
Samozřejmě ale jasné, že pro někoho ta realizace nemusí být v oblasti práce. Pro někoho je tím hlavním rodina nebo něco jiného, co dělá mimo práci, a na tom, čím se živí, mu až tak nezáleží, když mu to slušně zaplatí a je to něco, co může dělat dobře a v pohodě....
Nemůžu posoudit, dívám se na to z dost osobního pohledu, člověka, který ví, co chce dělat, ale fakt dlouho si netroufal a snažil se "chovat se prakticky" a dělat něco, co ho nebavilo.... Mně to nefunguje. Bolí to, je to k ničemu, a ani ty úspěchy z toho nějak nejsou. I malej výsledek ve směru, kterej mě baví, zajímá a něco pro mě znamená, pro mě má mnohem větší hodnotu a dává víc štěstí než statisíce vydělaný něčím, co mi připadá jako plýtvání životní energií....

Ale všecko v životě má nějakej smysl, asi žádnej čas není ztracenej, a tak i ta zkušenost chybný volby zaměstnání je užitečná.

A někdo jinej to může mít a vnímat úplně jinak.

INUSHKA: Všecko, co říkáš, je taky pravda.

Vidím několik možností:

Člověk může být spokojený s tím, co dělá, i s úplně obyčenou prací. Potkávám takové lidi. Je to řekla bych o tom, aby si člověk vybral obyčejnou práci, na kterou se hodí, která odpovídá jeho povaze. I v obyčejné práci jsou velké rozdíly.

Měla jsem příležitost zamyslet a testovat, co bych mohla dělat na různých úrovních, a když začneme úplně "odspoda", vím třeba, že pokud bych měla pracovat v supermarketu, raději a spokojeněji bych doplňovala zboží než seděla na pokladně. Nebo že by mi bylo milejší pracovat v obchodě (normálním pultovém) a obsluhovat lidi než dělat stereotypní kancelářskou práci..... Člověk potřebuje pozorovat své sklony a zařídit se podle nich.
Jistě, ve středověku tu možnost neměl, v rozvojových zemích ji ani dnes nemá, tam mu zbývá jen být spokojen s tím čímkoli, co mu život nabídne... Ale pokud ji máme, má smysl ji využít. Nejen pro jednotlivce. Člověk, který dělá co je mu přirozené podle svých sklonů a schopností, je užitečnější, výkonnější, a i tím, že je spokojenější, dává svému okolí víc dobrého.

Dělat něco pro peníze a vynahrazovat si to koníčkem ve volném čase, když se to jeví jako nejlepší nebo jediná možnost, je taky OK, pokud si ten člověk tím vytvoří v životě rovnováhu, a je tak spokojen.

Myslím si, že hlavním měřítkem je stupeň spokojenosti a vyrovnanosti. Někdo je spokojený jako toaletář, a je tam na správném místě, a jeho úsměv a radost ze života potěší za den několik set čurajících lidí ;))

---------------------------
Je svým způsobem privilegium, pokud patříš k těm lidem, kteří opravdu mají možnost realizovat svoje sny. Tj. žijí v takové části světa a v takové celkové situaci, kde je to reálné, mají na to inteligenci, rozhled, schopnost představit si, že je to možné.
Myslím si, že když jsou tyhlety podmínky splněny, je opravdu dobré do toho jít a snažit se o to nejlepší, co si dokážeš představit.

O to, co je nejlepší pro TEBE vnitřně.

Vůbec jsem neměla na mysli nějaké nesmylsné ambice z televize. Nějaké společenské představy "úspěchu". To jsou blbosti a rozumný člověk si toho jednoduše vůbec nevšímá (můj názor samozřejmě...;)

Myslela jsem to, co ty skutečně chceš dělat.

FRAKTALEK: Myslím si, že to je úplně normální stav. Tak by to mělo vypadat. Že člověk dělá, co ho opravdu baví, živí se tím, a je to pro něj tak v pohodě.

Podivnej stav je když někdo dělá velkou část času něco, co ho natolik nebaví, že musí řešit, že to "musí". To zjevně není ta správná činnost.
Je to slepá ulička, do které se mnoho z nás dostalo výchovou. Učili nás, že povinnosti a práce jsou "průda", kterou "dospělí" musí nějak "překlepat", protože je to "normální"....
Co je na tom proboha dospělého nebo normálního, celý život se nudit a prudit?
U nás je to IMHO docela prohloubeno komunismem, kde měl člověk opravdu dost málo na výběr a idealizovala se ta nejvíc stereotypní dělnická práce.

Ken Robinson (viz. Fraktalek) napsal krásnou knihu. Jmenuje se "The Element" a chtěla bych ji přeložit. Je o lidech, kteří dokážou v životě "být ve svém živlu", tj. dělat to, co je opravdu baví. Rozebírá, jak vnímá principy toho, a u toho vypráví spoustu reálných příběhů. Mnoho těch lidí je velmi slavných a-nebo jinak úspěšných, o to ale nejde, to je spíš vedlejší účinek, hlavně jsou nepochybně mnohem spokojenější, než ta většina, co se spokojila s tou nudou.....

Tu knihu moc doporučuju, má potenciál změnit život.
A ještě doporučuju: Martha Beck: Steering By Starlight, úplně o tom samém, zase očima ženy - terapeutky.

Koukám tu zmiňujete jeden zvláštní fenomén:
Jsme často naučeni, že když si člověk něčím vydělává, stává se z toho ta "práce" a tím už se nám to nechce.

To je úplná blbost a IMHO je potřeba se tohleto myšlení prostě odnaučit, přeprogramovat to. Vědomě si zvolit novej vzorec a tohle přemazat, jako naprosto destruktivní nesmysl, kterej překáží štěstí.

Co se týče prokrastinace opravdu důležitých věcí, teď se s tím zrovna potkávám. Víceméně už se věnuju věcem, co chci. Zjistila jsem, že je pořád trochu prokrastinuju, ale už to není tak zlé.

Nejhorší prokrastinaci opravdu podstatného způsoboval nadbytek nepodstatných úkolů v životě. Zjistila jsem, že pokud mám na sobě určitý objem zátěže, která mě vyčerpává, nedokážu už zbytek času dělat něco smysluplného, musím relaxovat. Například nedokážu dělat něco "svého" při fulltime práci, která mě nebaví. Jsou lidé, kteří to dokážou, já ne....asi bych to velkým úsilím dokázala trochu vychytat (například zvýšit úroveň energie pomocí energetických cvičení a pak si najít jednu hodinu denně....). Ale mnohem jednodušší je prostě nedělat to něco, co představuje tak obrovský zdroj vyčerpání, ale něco buď kratšího nebo snesitelnějšího nebo dokonce vyloženě příjemného....:)

Když se tohleto pořeší, zbývají už jen psychické důvody prokrastinace, a zjistila jsem, že to jsou u mně hlavně pochybnosti o sobě. Aby člověk udělal cokoliv, co opravdu chce, potřebuje mít odvahu prostě to dělat, tj. tomu věřit a sobě věřit. A v tom může být ten zásadní problém, a třeba i ten pravej důvod, proč si předtím na sebe navalil tolik povinností (práce, studia), které vlastně doopravdy nechtěl - bál se zkusit to, co chtěl, nebo měl vyloženě představu, že to přece nejde, aby v tom uspěl.....

Takovéhle představy si zaslouží prozkoumat a řešit :)

tolik zamyšlení, jdu pracovat ;))
držím nám palce :o)

FRAKTALEK: Já bych řekla, že tihle lidé v tom prostě nemají to MUSÍŠ. Pár takových znám. Oni žijí s tím, že nemusí nic. Teď zrovna náhodou něco dělají, co jim třeba přináší obživu, ale kdyby to dělat přestali, svět se jim nezhroutí (oni si jinou obživu najdou rychle) a nebudou z toho mít výčitky. Dělají to proto, že je to pro ně momentálně výhodné, ne proto, že to nějak vnitřně přijali za povinnost. Až to výhodné být přestane, začnou dělat něco jiného. To je asi dáno osobností, tipovala bych, že velký podíl na tomhle přístupu ponese výchova. Možná to trochu souvisí i se zodpovědností a pečlivostí až puntičkářstvím. Takový puntičkářský prokrastinátor žije s pocitem, že když něco dělá, musí to dělat perfektně a to ho brzdí, protože se bojí, že to nezvládne. A že tudíž nedostojí povinnosti. Člověka toho typu, o kterém píšeš ty, tohle netrápí. Když to neudělá, tak to prostě nebude. A když to nebude pořádně, ono to nějak dopadne, z toho se nestřílí... Zajímavé je, že těmhle lidem většinou různé šlendriány, zpoždění a podobně procházejí nejspíš právě proto, že oni sami si z toho nedělají těžkou hlavu.

Tohle budou samozřejmě dva extrémy, většina populace bude asi tak nějak rovnoměrně rozložená na celé ose mezi nimi.

Stěhujem se, už fakt musím začít balit do beden :-E, místo toho jsem skoro tři hodiny spravovala sněžící těžítko. Je to se mnou marný.

FRAKTALEK: Ale může. Jakmile si tím koníčkem začneš vydělávat na živobytí nebo z něj jiným způsobem uděláš povinnost, je to v háji. Protože najednou to neděláš proto, že tě to baví a že to chceš dělat, ale proto, že MUSÍŠ. A to je podle mě spouštěč prokrastinace v těchhle případech.
Já to tak mám - jakmile se z něčeho stane povinnost, odkládám a odkládám. A přitom když se do toho na poslední chvíli pustím, kolikrát se do toho fakt zaberu a baví mě to hodně. Ale ten začátek je prostě strašně obtížný.