Harold pokračoval směrem k přístavu. Byla tma. Černá, magická tma, občas podtržená zábleskem pouličních lamp. Vždycky když minul jeden z těch kuželů světla, které lemovaly dlážděnou ulici, napadlo ho, že za chvíli vstoupí do tmy ještě temnější a mocnější než předtím. Tma. Kousek světla. A zase tma. Děsivá temnota, nad kterou nemá vládu žádný z živých tvorů. Jako černá a bílá, jako život a smrt. Čím ostřeji vnímáš jedno, tím více se druhého bojíš, přemítal, když kráčel po kluzkých kostkách směřujících k špinavému přístavišti.
Přes nohu mu přeběhl potkan. Jindy by se otřásl hnusem, ale dnes nastala zvláštní věc - Zastavil se a pohlédl směrem do míst, kam myší zbloudilec odcupital. Zmocnil se ho pocit náhlé euforie. Jako tenkrát, na Tháru, když okusil iniciační dávku. První přijímání, usmál se nostalgicky. Jeho kalich byl tenkrát sladký, tak sladký! A teď? Stejné pocity, stejné vzrušení a podivná řeč smyslů. Jako by čas najednou nabral opačný směr, jako by vítr ustal a kapky deště nedopadly na zem, tak si připadal. Prožíval vzácnost okamžiku.
Černá hmota, kterou mu zanechala succuba, mezitím sama vklouzla do Haroldovy dlaně. Dotýkal se jí a hladil, aniž by nad tím nějak přemýšel, automaticky přijal onen podivný kus inferna, jenž mu pomalu vplouval pod kůži a rozpustil se v jeho krvi. Věděl, že udělá něco neočekávaného. Nadechl se a zašeptal do tmy: "Myšáku?"