Hostinský měl pravdu, maso bylo upečené jen trochu na povrchu a na místech řezu z něj vytékala hustá šťáva. Harold na ní chvíli zíral, pak trochu nabral na prst a olízl. Na první chuť to bylo hnusné, pak se ale dostala šťáva do žaludku a zažil euforii. Cítil, jako jeho tělo volá Ještě, ještě.

Rozhlédl se a když zjistil, že si ho nikdo nevšímá, popadl maso a zcela ignoruje své vychování ho začal trhat zuby jako šelma. Byl to naprostý požitek. A byl by ještě lepší, kdyby část masa nebyla pokažená ohněm.

Starosvětské hospody... Už skoro zapomněl jaké to v nich je.
Chvíli pozoroval hemžení námořníků okolo nálevního pultu a pak se zvedl, aby okolo polootevřené kuchyně prošel k telefonu. Nad moderností přístroje se pozastavil jen na okamžik - čekal spíše propojení na místní ústřednu - a už volil naučené číslo.

Nijak ho nepřekvapilo, že na druhé straně drátu je ticho: "Mám vaši zásilku, ale zdržím se. Stejné místo a čas, o tři dny později."

Ticho přerušilo krátké rozhořčené zafunění.

"Můžete mi strhnout deset procent!" dodal Harold a zavěsil. Nevyslovený vztek protistrany ho bůhvíproč potěšil a jen zvýšil jeho hlad, stejně jako volný pohled do kuchyně, kde se právě zpracovávaly vnitřnosti opékaného selátka.

Pokud je to možné, tak by se příběh mohl s rozumným zpožděním umisťovat na nástěnce, abysme nemuseli komplikovaně hledat logické návaznosti

-------------------

Vůně selete opékaného nad roštem probudilo v Haroldovi chutě, které už dlouho spaly. Rychlé cviky nepomáhaly, a tak se rozhodl chutím podlehnout. Aspoň bude mít možnost si putyku prohlédnout dříve než se pustí do akce.

Vyhlédl si místo v rohu s krytými zády a přivolal k sobě obsluhu.

"Korbel červeného a plný talíř," ukázal na oheň.

"Omlouvám se, pane," drmolil drobný šlachovitý chlapík v umastěné zástěře, "ale selátko ještě propečené, strčili jsme ho tam před chvilkou. Mohu vám nabídnout pečené kuřátko?"

Harold zabodl svůj zrak to postavy před sebou: "To je mi jedno. Chci kus masa hned teď. A ať je to víno dobré, jestli přineseš ocet, tak..."

Hostinský se odšoural neuvěřitelně rychle. Bál se, že za krvavé maso dostane bití. Netušil však, že právě ta krev kapající do doutnajícího dřeva protáhla hostovy smysly a vzbudila jeho chutě. A ani Harold ještě netušil, že takové maso bude ode dneška jeho běžnou stravou.

Krok. A další. A ještě jeden. Každý pohyb nohou byl veden už jen její vůlí dojít, kdyby jen na chvíli přestala, tělo by se zhroutilo. Zvedla oči a hypnotizovala vzdálenost, která se evidentně odmítala zmenšovat. Nedovřené rty vypustily němou kletbu. Popraskané strupy už dávno nekrvácely, jemný písek v ranách už ani necítila. Nic ji nezastaví.

Šero se ztmavlo a dlouhánka se ploužila dál. Jen stěží rozeznávala lesklou čerň písku od matné temnoty vzduchu. Stačilo by málo, hrbolek nebo louže jemného písku, aby ztratila rovnováhu nebo se odchýlila od správného směru, ale to jí nezajímalo. Celá její mysl byla soustředěná na jediný úkol - dojít do té výspy civilizace, kde snad najde vodu, jídlo a oheň, s příchodem noci její oslabené údy ovládl chlad.

Pomalu do jejího vědomí vplula myšlenka. Pokud jsou tam lidé a oheň, tak jak to, že nic nevidí!

FIONOR: Od toho je celý klub, všechny diskusní příspěvky jsou mazány, povídkové zůstávají. Navíc je pak vidět, kdo co napsal.
Náznak pro spoluautory prosím do samostatného příspěvku a modře nebo třeba zeleně.
CELLINDRA: Více dějových linií je OK, pokud se nepřepíná moc často. Osobně jsem počítal ještě s dalšími postavami. Všechny by se měly nakonec sejít (-;

Zbytek dne se Dlouhánka ploužila rozpálenou pustinou, rozdírajíce si nohy o ostré kameny. Na žízeň ani bolest už skoro nemyslela, všechny myšlenky se točily jen okolo toho, kdy se z útěku s Kořistí stal útěk před Smrtí. Ne že by na tom záleželo, dokud se nedá dohromady a nesežene zbraně, musí být vděčná za každý den a krok který ji ještě čeká... Teď je možná nahá a pološílená vyčerpáním, ale svého nepřítele zná a umí čekat...

Na sklonku dne konečně dorazila na dohled malé obchodnické osady v blízkosti hor.


Dlouhánka by měla dostat trochu klidu na zotavení, aby z ní nebyl močednický archetyp - ale i tak by se situace mohla zvrhnout

Břicho ji bolelo a kašlala krev. Popálená, zbědovaná, zašlapaná do prachu... Jak má takto dojít na místo shledání? Na krátký okamžik si připadala zoufale. Avšak vlna sebelítosti pominula tak rychle, jak se objevila. Dlouhánka nebyla zvyklá prohrávat. Věděla, že svou práci dokončí, ať se stane cokoliv. Měla totiž velice mocného spojence, starého jako lidstvo samo. Touhu po pomstě.

Nechápala, co se stalo a proč přežila.

Pomalu se zvedla. Na mnoha místech jí praskly strupy a vyvalil se hnis. Šok z palčivé bolesti ji srazil na kolena. Chvíli kontrolovala svůj dech a pak se znovu zvedla. Bolest se vrátila, ale tentokrát ji překonala. Rozhlédla se po svých věcech a zjistila, že kromě náhrdelníku, který ji připekl ke kůži, jí zůstaly jen její zbraně, zčernalé ohněm a pokryté vrstvou šedého prachu.

S mečem místo hole a nahá se vydala na další cestu pod zamračeným nebem. Potřebovala vodu a jídlo a do nejbližšího zdroje obojího bylo ještě daleko. A pokud jí bude hledat její zachránce, pokud jí vůbec bude hledat, tak ji může jen těžko přehlédnout.

___________________________

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když se Dlouhánka probrala zpět k vědomí.

Rukama zapátrala po písku okolo sebe a opatrně se převalila na břicho. Spalující bolest ji na krátký okamžik zcela ochromila a vzápětí donutila vykřiknout. Její kůže byla pokraty drobnnými, ale četnými strupy a popílkem smíseným s jemným pouštním pískem.

Konečně otevřela oči a podívala se po okolí.
Ležela v kruhu již ztuhlé skelné taveniny, ve které se povalovalo několik kostřiček...

Oheň v Haroldových žilách pohasl. Jen tak trochu doutnal, připraven se probudit. Jeho nositel vykročil dále, přístav byl temný a prázdný, jen z některých rozsvícených oken hospod se ozývalo veselí pozdních hostí. Nevěděl, zda nedělá chybu, rozum mu velel pokračovat dále a co nejrychleji ukončit svůj úkol, avšak jeho instinkt mu radil vyzkoušet nově nabité dovenodnosti dříve, než je bude nucen použít. Přetáhl si kapucu přes vlasy, zachumlal se do pláště tak, že byly stěží vidět oči, a vešel do jedné z námořnických putyk.

Drobný hlodavec nakrčil čenich a vyrazil kupředu.
Korálkové oči upřené směrem k Haroldovi, který byl nyní více než bohem. Bylo nutné se mu přiblížit. Stanout v jeho stínu!
Myšlenky, tak cizí a nekrysí, teď naplňovaly celou podstatu toho nebohého tvora. Bylo nesnesitelné prodlévat tak daleko, ale každý krok blíž byl jako bodnutí rozpáleným nožem...
Harold znovu rozkázal a krysa konečně dorazila skoro až k němu - pud sebezáchovy zlomený lépe než vytrvalým mučením. Oči byly prosty běžné hlodavčí zvědavosti a roztomilosti - nyní se za nimi prostíral nezměrný oceán šílenství.
Další krok a...

...víc už krysa nevydržela a padla k zemi v křeči s vyděšeným pištěním. Z tlamičky se jí řinula krev a z těla rychle prchal život.

Ze tmy vykoukla dvě zvědavá očka a zase se schovala.

Harold cítil, že tak to nemělo být, ale nezlobil se. Věděl, ale že získanou moc musí nejprve ovládnout a pak použít. Chvíli stál a cítil oheň, který mu koloval v žilách. Svět kolem něj zesvětlal. Ne tolik jako za současných podmračených dní, ale přesto naprosto zřetelně viděl vše kolem sebe. Nebo spíše vnímal, neboť se přistihl, že některé překážky se pro něj staly průhledné. Takhle viděl i krysu, schovanou v kanále pod blízkým barákem. Tentokrát nešeptal, jen v duchu pohlédl do krysích očí a rozkázal.

Harold pokračoval směrem k přístavu. Byla tma. Černá, magická tma, občas podtržená zábleskem pouličních lamp. Vždycky když minul jeden z těch kuželů světla, které lemovaly dlážděnou ulici, napadlo ho, že za chvíli vstoupí do tmy ještě temnější a mocnější než předtím. Tma. Kousek světla. A zase tma. Děsivá temnota, nad kterou nemá vládu žádný z živých tvorů. Jako černá a bílá, jako život a smrt. Čím ostřeji vnímáš jedno, tím více se druhého bojíš, přemítal, když kráčel po kluzkých kostkách směřujících k špinavému přístavišti.
Přes nohu mu přeběhl potkan. Jindy by se otřásl hnusem, ale dnes nastala zvláštní věc - Zastavil se a pohlédl směrem do míst, kam myší zbloudilec odcupital. Zmocnil se ho pocit náhlé euforie. Jako tenkrát, na Tháru, když okusil iniciační dávku. První přijímání, usmál se nostalgicky. Jeho kalich byl tenkrát sladký, tak sladký! A teď? Stejné pocity, stejné vzrušení a podivná řeč smyslů. Jako by čas najednou nabral opačný směr, jako by vítr ustal a kapky deště nedopadly na zem, tak si připadal. Prožíval vzácnost okamžiku.
Černá hmota, kterou mu zanechala succuba, mezitím sama vklouzla do Haroldovy dlaně. Dotýkal se jí a hladil, aniž by nad tím nějak přemýšel, automaticky přijal onen podivný kus inferna, jenž mu pomalu vplouval pod kůži a rozpustil se v jeho krvi. Věděl, že udělá něco neočekávaného. Nadechl se a zašeptal do tmy: "Myšáku?"

Byla tma, a tak si podivné bytosti nemohla pořádně prohlédnout. Nicméně nevypadaly jako nic, co kdy viděla, pouštní surriky byly přibližně stejně velké, ale měly všude kromě křídel srst, tato zvířata - byla-li to vůbec zvířata - byla úplně holá a jejich kůže se v téměř dokonalé tmě nepatrně leskla.
Mířila dýkou na nejbližší z nich. Zdálo se jí, že vydává podivné zvuky na hranici slyšitelnosti, ale ona nechtěla promeškat dokonalou chvíli k útoku. Vyhnula se místu, kde tušila netvorovy ruce a mávla dýkou směrem k jeho trupu.
Poslední, co si z té noci pamatovala, bylo podivné modré jiskření, které ji celou obalilo a vypnulo nejdřív její tělo a pak i mozek.