A pak tu jsou slova, uvnitř myšlenek, nedokončená slova, náčrtky vět, jež se neustále vracejí. Pokračuje to, pokračuje... a konce to nebere. Je to horší než všechno ostatní, protože se cítím odpovědný a spoluvinný. Například to bolestné přežvykování: existuji, to udržuji já. Já. Tělo žije docela samo, když už jednou začalo. Ale myšlence dávám pokračovat já, já ji rozvíjím. Existuji. Domnívám se, že existuji. Ach, ten dlouhý závit, ten pocit existence - rozvíjím ho velice jemně... Kdybych si mohl zabránit v myšlení! Zkouším to, daří se mi to: mám dojem, že se mi hlava zaplňuje kouřem... a už to začíná: „Kouř... nemyslet... Nechci myslet... Myslím, že nechci myslet. Nesmím si myslet, že nechci myslet. Protože i to je myšlenka." Což to nikdy neskončí?
Moje myšlenka, to jsem já: proto nemohu přestat. Existuji, protože myslím... a nemohu si zabránit v myšlení. Dokonce v tomto okamžiku — je to úděsné —, jestliže existuji, pak proto, že mám hrůzu z existence. To já, já se vytahuji z nicoty, o niž usiluji: nenávist, zhnusení existencí, to jsou jen různé způsoby, jimiž jsem přiveden k existenci, jež mě ponořují do existence. Myšlenky se rodí za mnou jako závrať, cítím, jak se mi rodí za hlavou...jestliže povolím, přijdou dopředu, mezi - vždycky povoluji, myšlenka bytní, bytní a už tu je, obrovitá, celého mě zaplňuje a obnovuje mou existenci.
Mám nasládlé sliny, tělo vlahé; cítím, že jsem bez chuti. Můj kapesní nůž leží na stole. Otevírám ho. Proč ne? Rozhodně to bude malá změna. Pokládám levou ruku na zápisník a vrážím si nůž pořádně do dlaně. Pohyb byl příliš nervózní; čepel sklouzla, zranění je povrchní. Krvácí to. A co má být? Co se změnilo? Přesto se dívám s uspokojením na bílý papír, kde maličká kaluž krve na řádcích, které jsem před chvílí napsal, konečně přestala být mnou. Čtyři řádky na bílém papíře, krvavá skvrna, to vytváří dobrou vzpomínku. Budu muset pod to napsat: „A onoho dne jsem se rozhodl, že knihu o markýzi de Rollebon nenapíšu."
Ošetřím si ruku? Váhám. Pozoruji jednotvárný pramének krve. Právě se začíná srážet. Je konec. Kolem řezu vypadá má kůže rezavě. Pod kůží zůstává už jen nepatrný pocit, podobný těm ostatním, snad ještě nevýraznější.
Odbíjí půl páté. Zvedám se, studená košile se mi lepí na tělo. Odcházím. Proč? Prostě proto, že právě tak nemám žádný důvod to neudělat. I kdybych zůstal, i kdybych se tiše ukryl do kouta, nezapomněl bych se. Byl bych tu, tlačil bych na podlahu. Jsem.