Ahoj, netusite, zdali vysly deniky Kierkegaarda v cestine? Mel jsem dojem, ze je nekdo mel v edicnim planu.

Søren Kierkegaard - Subjectivity, Irony and the Crisis of Modernity | University of Copenhagen
The Danish thinker Søren Kierkegaard (1813-55) gave one of the most penetrating analyses of this complex phenomenon of modernity. But somewhat surprisingly he seeks insight into it not in any modern thinker but rather in an ancient one, the Greek philosopher Socrates.
His penetrating analyses are still highly relevant today and have been seen as insightful for the leading figures of Existentialism, Post-Structuralism and Post-Modernism.
https://www.coursera.org/learn/kierkegaard
(vyborny kurz)

R.: Strategické a taktické přístupy Tiqqun a modelové figury subjektivizace – ralucatceps drobed
https://drobed.noblogs.org/...rategicke-a-takticke-pristupy-tiqqun-a-modelove-figury-subjektivizace/

REVUE PRO MÉDIA č. 8 – Heslář – Beauvoir, Simone de (1908–1986)
http://rpm.fss.muni.cz/Revue/Heslar/beauvoir.htm

Simone de Beauvoir: Brigitte Bardot And The Lolita Syndrome : Simone de Beauvoir : Free Download & Streaming : Internet Archive
https://archive.org/details/SimoneDeBeauvoirBrigitteBardotAndTheLOlitaSyndromecut

SRNECEK: Myslím, že není nutné číst nejdřív jiné filosofy.
Jistě si lze na úvod přečíst Sartrovu přednášku Existencialismus je humanismus, tím se nic nezkazí. :) Ukázka: https://is.muni.cz/el/1423/jaro2010/ENS115/3373837/x15.J.P.Sartre-ExistencialismusjeHumanismus.pdf . Celé: http://www.kosmas.cz/knihy/108101/existencialismus-je-humanismus/
Od věci nemusí být číst si průběžně i nějakou dobrou sekundární literaturu, česky třeba: http://www.fiboo.sk/kniha/filozofie-existence-antikvariat , http://www.oikoymenh.cz/thurnher-r-rod-w-schmidinger/filosofie-19-a-20-stoleti-iii/ , http://www.oikoymenh.cz/descombes/stejne-a-jine/

Ahoj, prosím Vás, s čím začít od Sartera? Kdysi jsem četl sbírku povídek Zeď. Rád bych přešel na čistě filosofický text, ale nevím, čím začít. Pochopitelně mne láká Bytí a nicota, nicméně zároveň odrazuje počet stran (který je pro mne závazkem na x-měsíců) a zároveň mou prochvívá otázka, zdali kniha nepotřebuje jisté intelektuální prerekvizity, resp. načíst jiné texty autora, a nebo i jiný autory, abych měl znalostn baterii pro porozumění. Děkuji.

mozna by mohlo nekoho zajimat
[ Michel Foucault: les signes et les choses (znaky a / konferenceconference / 25.10.2014 / CR - Praha - Univerzita Karlova - FHS, U Kříže 8, 158 00 Praha - Jinonice, místnost 1036 ]

CICHLASOMA: (A v jistém smyslu je toto jejich <i>činění z pozice konečné bytosti ve světě</i> důsledněji biblické, než snahy spekulativním způsobem rozšiřovat představu existence, jež je nám dána na tomto světě, za tento svět. Vizme Kazatel 9, 8 – 10.)

NAZEMIDAN: (Na druhou stranu právě pro některé filosofy existence (Marcel, Jaspers) je od začátku klíčové to hledání transcendence, činěné ale právě důsledně z posice tý konečný bytosti ve světě.)

CICHLASOMA: S tím vyhozením „v“ je to sice možná maličkost, ale jistě případná. Kdybych si troufl svou afinitu k teistické existenciální filosofii nafouknout do té míry, že bych se jal teistickým existencialistům povídat do jejich terminologie, dosti bych se za užití pojmu existence ve smyslu „situace konečné bytosti v tomto světě“ přimlouval. Případná účast na čemkoli jiném (na bytí tento svět přesahujícím) je cosi, co bych neuměl a nechtěl vyloučit, ale také neuměl popisovat žádnými filosofickými termíny. Takže ano, existenci u existencialistů berme tak, jak naznačuješ.

NAZEMIDAN: Jo, Jaspersova filosofie nepochybně je dobře sladitelná s monoteismem. Jestli je přímo monoteistická, to už nevím. A nevím, jestli je víc křesťanská než třeba muslimská.

NAZEMIDAN: Teď zatím jenom úplná maličkost: cituješ, co jsem psal, jako "prosvětlovat situaci člověka jako konečné bytosti, která se ocitla ve světě (tj. v existenci)". Ale to, že před "existenci" nebylo "v" výjimečně nebyl překlep - myslel jsem to tak, že "existence" je u těchhle autorů jiné slovo pro situaci konečné bytosti, která se ocitla ve světě. (Vím, že jsem to slovo sám níže občas používal v jiném, širším smyslu.)

CICHLASOMA: 11. 8. 14:21: Existenciálnost spojuji s nahlédnutím naší situace – totiž že jsme vržení, ocitnuvší se ve světě, jehož existenci neumíme vysvětlit. Pak 11. 8. 15:48: Filosofie existence se snaží prosvětlovat situaci člověka jako konečné bytosti, která se ocitla ve světě (tj. v existenci). Tuto půdu zkušenosti konečné bytosti považuje za základní či neodpustitelnou.

To je přesně to, jak se mi to jeví. Takže v termínech „existenciálnost“ a „existenciální“ se asi plus mínus shodneme. Co se týká termínu „existencialistický“ tak já jej nějak necítím potřebu z toho (širšího) rozsahu „existenciálna“ vydělovat. Jestli jej chceme vyhradit pro případy, kdy existenciálno v někom vede k pocitu zoufalství a/nebo absurdity, tak budiž. Pak ale prosím o dodatečnou korekci mých přípisů zde v tom smyslu, že jsem se nevyjadřoval k existencialističinu, ale k existenciálnu. Přiznávám, že i u Kierkegaarda a Sartra mě zajímá spíše to, čím mi mohou pomoci „prosvětlovat mou situaci jako konečné bytosti, jež se ocitla ve světě“, než to, jak si jeden zoufal a druhému bylo nevolno.

CICHLASOMA: 11. 8. 14:21: Jaspers říká tuším něco v tom smyslu, že bytí nemáme redukovat ani na objekt (na to, co tu stojí proti nám), ani na subjekt, že bytí je objímající. Toto objímající nemůžeme nahlédnout jako to, co se nám ukazuje. Vše, co je, je skrze něho a v něm. To je podle mne monoteismus. Je fakt, že takhle obecně je to k apologetice křesťanství nepoužitelné. Ale je to podle mne s křesťanstvím ve velice dobrém souladu. Jaspers nemohl křesťanství neznat a k výše naznačenému souladu necítil potřebu přidat nic, co by jej rušilo. Takže vytlačování Jaspersova pojetí celku z křesťanského kontextu je podle mne zbytečná vědátorská výstřednost. Máš ale pravdu v tom, že jsem neměl Jasperse jako osobu označovat za křesťana. Měl jsem napsat korektněji, že Jaspersovu filosofii považuji za držitelnou (nosnou ?) v křesťanských kruzích.

MAFTIK: No ten termín personalismus je taky velmi široký a většinou afaik příslušní filosofové třeba přijali, že vlastně jsou mj. personalisté, proč ne, ale nekladli to jako základní označení své posice.
Personalista je ten, pro koho je velmi důležitý člověk jako osoba, chce ji bránit proti přírodovědeckým redukcím apod. Pochopitelně pro málokterého bude důležitá jen jeho vlastní osoba, to už by se tomu asi říkali jinak, ale zas bych neřek, že pro personalistu musí jít jen nebo především o jiné - prostě o všechny včetně něho. Neměl by tam být důraz na nepřenositelnost a individuálnost náhledů a závěrů. Jako personalista bývá charakterisován i ten Marcel, nevím, zda se tak nazýval sám, a asi se to někdy říká i o Jaspersovi.
Možná se personalismus nevylučuje ani s existencialismem.
I když se podívám na wiki, tak je to hrozně široké - https://cs.wikipedia.org/wiki/Personalismus
Ty největší programové personalisty, kteří to sami používali jako základní charakteristiku svého myšlení, jsem bohužel nečetl.
Už určitější je ten termín "filosofie dialogu" - podle té je základní a vlastně jediný pravdivý *vztah* s druhým člověkem. Ale zase neplatí tak úplně, že tam jde především o druhého - jde o vzájemný vztah. O druhého jde Lévinasovi a kritisuje Bubera právě za to, že pro něj vztah musí být oboustranný. (Nějaký Lévinasův text se jmenuje "Humanismus druhého člověka". (A asi by kritisoval obecně "personalismus" za to, že mu jde často o "osobu" obecně, ne primárně o osobu druhého člověka.))

CICHLASOMA: Díky, myslím že s tím cos napsal se dá do značné míry souhlasit.

Ještě mne napadlo, abych to srovnal s pohledem ostatních: jak byste vlastně srovnali existencialismus a personalismus?
Já bych to řekl možná takto: zatímco personalismus je o druhém, existancialismus je o osamoceném jedinci ...

MAFTIK: Beru to tak, že filosofie existence se snaží prosvětlovat a analysovat situaci člověka jako konečné bytosti, která se ocitla ve světě (tj. existenci). Případně tuhle půdu zkušenosti konečné bytosti považuje za základní či neopustitelnou. Existencialismus mám spojený s těmi pocity absurdity, úzkosti, zoufalství a heroického čelení jim. V podstatě je to specifická, alespoň zčásti emocionální reakce na určité výdobytky filosofie existence.

(Ale už se snažím rozumět slovu "existencialismus" i alternativně, totiž tak, jak mu rozumí Nazemidan a snad Ty.)