SYNAESTHESIA: tohle chci ja :-)

SYNAESTHESIA: 156 pohádek je do roka přečteno jako nic ne? :-)

možná trochu mimo, ale příjde mi to zajímavé a dětských knih nabízejí vcelku dost.

Doplňte si knihovnu o knihy z vyřazeného fondu (ty co vás nezajímají můžete trousit po mhd, či je nechat u kontejneru na papír více zde: http://www.mlp.cz/vyrazene.php)

literatura pro děti:
http://www.mlp.cz/cz/offline/nabidka/H-DET-0254-1-210409-305.txt
http://www.mlp.cz/cz/offline/nabidka/H-DET-0255-1-210409-270.txt

Tohle mě dostalo už svým rozsahem :-) chudák dítko by nepoznalo pak už žádný jiný pohádky než od Andersena :-)



Autor: H. Ch. Andersen
Ilustrace: Dušan Kállay, Kamila Štanclová
Překlad: Gustav Pallas, Jan Rak, František Fröhlich
Nakladatelství: Brio
Počet stran: 1720
Vazba: vázaná
Formát: 210x290

Cena: 1116.00 Kč

Nové souborné vydání pohádkového díla Hanse Christiana Andersena. Připomíná 200. výročí spisovatelova narození (2. 4. 1805) a nabízí na 1720 stranách tří výpravných a bohatě ilustrovaných knih 156 příběhů, jež zajistily jejich tvůrci věčnou slávu a nesmrtelnost. Vraťte se s námi k Malé mořské víle, Ošklivém káčátku, Cínovém vojáčkovi či Princezně na hrášku a objevujte další magická vyprávění geniálního pohádkáře. „Kompletní Andersen u nás vychází po dlouhých devadesáti letech a je pravděpodobné, že dalších sto let nikdo nic takového nevydá,“ říká redaktorka edice Hana Neborová a připomíná, že na žádné ze 1720 stran tří knih nechybí barevná ilustrace. „Celobarevný kompletní Andersen je raritou i ve světovém měřítku.“

SYNAESTHESIA: Všechno si píšu a razím do knihovny :-).

Ještě jsme pořídili Hugoušovi tuto:

Lubomír Feldek .:. Velká kniha slovenských pohádek
ilustrace: Peter Uchnár

http://www.vyber.cz/katalog/velka-kniha-slovenskych-pohadek/

Nevím proč jako slovenských (jsou napsaný česky a jsou tam i naprosto standartní pohádky, co jsou přeci jasně původem "český"), ale jsou v ní naprosto krásný ilustrace :-)

nějaký to sci-fíčko neuškodí ... pro děti od 10let:

Reeve Philip .:. Tajemství prstenců Saturnu



Bílí pavouci se mstí! Další vědecko-fantastický příběh z pera vynikajícího spisovatele pro mládež. Píše se rok 1851 a Británie se těší nebývalému rozmachu. Je nejen největší říší na zeměkouli, ale ovládá i celou řadu kolonií na jiných planetách a planetkách naší sluneční soustavy. Jedenáctiletý Artur Mumby, jehož neuvěřitelná dobrodružství kniha zachycuje, žije s otcem a sestrou Myrtle ve vile Jitřenka, plující na oběžné dráze kousek od Měsíce. Nudu všedních dní v odlehlé vile naruší ohlášení nečekané návštěvy jakéhosi pana Webstera, který, jak se později ukáže, není vědeckým kolegou Arturova otce, nýbrž… obrovským bílým pavoukem.

Martina Komárková: O pastelce bez barvy



ilustrovala: Markéta Laštuvková
Albatros, edice Druhé čtení, 2008
88 stran

Malá Pastelka si vybírá barvu. A všechny jsou tak krásné! Bílý sníh, žlutá slunečnice, modrá chrpa, zelený vodníček, červené jahody, hnědé kakao, černý pejsek a duhová kouzelnice. O kterou barvu bude svět bohatší, až Pastelka vykoukne z kouzelného ořezávátka, se malí čtenáři dozví z knížky Martiny Komárkové, kterou nakladatelství Albatros zařadilo do edice Druhé čtení.

Jakou barvu má pastelka, která se právě narodila? Žádnou. Je neviditelná. Musí si svou barvu nejdřív vybrat. O jedné takové pastelce vypráví právě tahle knížka. V edici Druhé čtení mohou začínající čtenáři prožít s Pastelkou dobrodružství při výběru té nejlepší barvy. Průvodcem jí bude slovutný Tuba Tempera. A nebude to vybírání jednoduché.

„Když přijde ten pravý den, otevře tatínek Fix a maminka Tužka penál a vyvedou malou Pastelku do nejvyššího Patra barev. Malá Pastelka se pořádně porozhlédne a vybere si barvu, jakou by chtěla mít. Je to moc důležitá věc, protože barva, jakou si vybere, zůstane malé Pastelce navždy. Není to tedy nic jednoduchého.“

Pastelka musí projít devíti dveřmi, navštívit devět barevných pokojů a nakonec dojít k čarovnému ořezávátku a vybrat si tu pravou barvu.

Jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány podle barev pokojů, kterými Pastelka prochází. V každé místnosti se potká s barevnou Vodovkou a ta jí představí svoji barvu. A Pastelka se nemůže rozhodnout. Bude bílá, aby mohla kreslit závěje? Nebo žlutá, aby dokreslila vlasy princezně Zlatovlásce? Vybere si modrou a domaluje konvičce kropítko? Jako červená by mohla kreslit rybíz, kdyby si vybrala hnědou, může namalovat zábradlí. Nebo bude zelená? To by mohla kreslit zelený plot. A co černá? Nebo duhová?

Ale jakou barvu si Pastelka nakonec vybere, neprozradíme. Na konec se musíte pročíst sami. Určitě vás potěší i velké, dvoustránkové a krásně barevné obrázky.



Ukázka z knihy

První dveře byly velké a těžké, se zdobeným klepadlem. Docela nahoře se tulilo malé hnízdo. Někdo ho sestavil z lupínků s bílými kanýrky, které padají z ořezávátka, když si dělá bílá Pastelka pěknou špičku. V hnízdě leželo bílé vajíčko.
„Přeji vám hezké vybírání,“ řekl malé Pastelce přede dveřmi slovutný Tuba Tempera.
„Copak vy se mnou také nepůjdete?“ zeptala se překvapeně malá Pastelka. „Copak zůstanu sama samotinká?“
„Já jenom otevírám a zavírám dveře,“ zopakoval Tuba Tempera. „Ale sama za nimi rozhodně nezůstanete. Sama si jen budete muset poradit. To je důležité, umět si poradit , když se hodláte vybarvit,“ poučil ji vážně.
„Tak otevírejte dveře opatrně. Ať z nich nespadne to vajíčko,“ poradila mu hned malá Pastelka.
„Je namalované,“ řekl Tuba Tempera.
Namalované? Užasla v duchu malá Pastelka. A byla z toho celá skoro pryč, takže se ani nestačila zhluboka nadechnout, když se dveře otevřely a zavřely – a ona zůstala v prvním velikananánském pokoji. …

Jostein Gaarder .:. Žabí zámek



Ilustroval: František Skála mladší
přeložila: Jarka Vrbová
vydal: Knižní klub, 2008

Tajemná dobrodružství malého chlapce, který pomůže žabákovi, aby se proměnil v prince. Je za to odměněn pozváním na Žabí zámek. Stejně jako v Carrollově Alence v říši divů, kde sny a realita se proplétají v čase a jsou postaveny poněkud na hlavu, podobně i zde se malý Štěpán setkává s princeznou jménem Aurora, zlým komořím, neohroženou královnou a s králem, kterému ukradli srdce.

Jako ve všech knížkách tohoto autora, také v podtextu nalézáme nenásilné ponaučení dítěte, tady např. jak se vyrovnat s dědečkovou smrtí.

Kouzlo nevinnosti, které čtenáři velmi dobře znají již z knížky Haló! Je tu někdo?, obsahuje také Žabí zámek. Potvrzuje výjimečné vypravěčství Josteina Gaardera a jeho zvláštní dar odkrývat dětem velká tajemství. Knížku jako vždy přeložila "dvorní překladatelka" tohoto autora Jarka Vrbová. Příběh doprovodil kongeniálně František Skála jr. svými nápaditými kolážemi.



Ukázka:

„Toto je nejvyšší zámecká soudní stolice,“ prohlásil. „Jestliže chce někdo z přítomných vznést obvinění proti skřítku Umpinovi nebo proti jeho příteli Štěpánu Marcipánovi, nechť tak učiní.“
Královna vyskočila a procházela se sem a tam podél stolu, jako by byl maršálek plavčík a celý svět koupací pláž.
„To ani není třeba říkat,“ spustila. „Nelze si nevšimnout, že všechny nepříjemnosti, které jsme na zámku měli, se odehráli poté, co se tu objevil princ z lesa.“
„To není žádný důkaz, milostivá královno,“ pokusil se bránit skřítek Umpin. „Je třeba konkrétně dokázat, že nepříjemnosti na zámku způsobil právě princ z lesa.“
„Dobrá!“ pokračovala královna matka. „V tom případě začnu tím, že se zeptám Štěpána Marcipána, jestli si myslí, že jsem hloupá.“
„Vůbec ne, milostivá královno,“ řekl jsem bez rozmýšlení. Ale pak jsem si to rozmyslel a napadlo mě, že je skutečně dost hloupá a ještě k tomu i zlá a ošklivá.
„Maršálku,“ houkla královna přísně. „Můžete laskavě přečíst Štěpánovy myšlenky?“
Maršálek se podíval nejprve na mě a pak na královnu.
„Myslí si, že královna je dost hloupá a ještě k tomu i zlá a ošklivá,“ odříkal maršálek.
„Děkuji,“ kývla hlavou královna. „Takže mám důkaz, že Štěpán Marcipán lže. A ten kdo lže, krade, a ten kdo krade, musí být uvržen do hladomorny.“
Připadalo mi, že to má logiku. Proto jsem sklopil oči a díval se do trávy. Ale v duchu jsem si říkal, že by snad princezna nebo princ mohli říct něco na mou obranu, aby mě zachránili, protože já je přece zachránil už několikrát.

... a tu intoušská čtená recenze :-) www.rozhlas.cz

Alena Ježková .:. Prahou kráčí lev

ocenění: Nejkrásnější kniha za rok 2008
Ilustrovala Michaela Kukovičová
Práh, 2008
64 stran



Dětských knížek o Praze už byla napsána spousta a některé z nich napsala uznávaná, čtená a ceněná spisovatelka populárně naučných knih o české historii Alena Ježková . Ta je i autorkou nejnovější z nich, nazvané Prahou kráčí lev a vydané nakladatelstvím Práh s ilustracemi – kolážemi Michaely Kukovičové.

Alena Ježková napsala tentokrát pohádkový příběh, který dětem (spolu s jejich rodiči) pomůže objevovat historické krásy Prahy.
Krásně upravená knížka s celostránkovými barevnými kolážemi vypráví o dobrodružstvích chlapce Davida v cizím městě - Praze. Zaměstnaní rodiče ho zanechali samotného v hotelu. Je mu těžko, ale jen do chvíle, než se objeví holub Modropírko a naláká ho na cestu Prahou na svých křídlech. Na cestu, na které budou hledat Davidova ztraceného Žlutého lva.
Toulají se ulicemi a čeká je přitom spousta dobrodružství a zvláštních setkání – s rytířem Bruncvíkem, zákeřným kocourem, kamennou Mořskou panenkou, denním strašidlem či rabínem Löwem. Zbude jim i čas na to, aby ochutnali vodnickou zmrzlinu, zaskákali si na kočičích hlavách, zacinkali písničku na zvony a povozili se parníkem po Vltavě. A spolu s dětmi potom snadno rozluští: Jak se hraje holubí hra na klobouky? Co se otevírá Zlatým klíčem? Jak se kreslí na vodu? A kolik je v Praze lvů?

Tahle knížka je tak trochu turistický a tak trochu historický průvodce.
Děti se prostřednictvím příběhu nenásilně seznámí nejen s historií Prahy, ale i s jejími zajímavostmi. Společně s Davidem a Modropírkem tak poznají pražskou katedrálu, starobylou uličku Nový svět, pražská domovní znamení v Nerudově ulici, Vrtbovskou zahradu, rytíře Bruncvíka a Karlův most nebo Vltavu.

A navíc! Pestré koláže vytvořené v duchu dětské fantazie mohou malé tvůrce lehce inspirovat k napodobení či vlastní tvorbě. Takže pro děti i pro dospělé je takhle knížka vlastně „několik much jednou ranou“.

Uvidíte, že i vašim dětem se po přečtení téhle knížky bude zdát „o letu v oblacích, o zvonech a zrzavém kocourovi, o denním strašidle a voňavé zmrzlině, o kamenném rytíři a mořské panence, o moudrém rabínovi, o hřbitovní zahradě plné lvů a náměstí plném holubů“ a ráno po probuzení vytvoří báječnou pestrou koláž.

Hugo včera dostal dárek od tety :-)

Erwin Moser: POHÁDKY PRO SEDMISPÁČE

Tahle knížka není jen na čtení a předčítání, ale také na prohlížení. Pohádky vznikaly tak, že autor, známý a uznávaný rakouský ilustrátor, nejdřív namaloval obrázek a pak k němu vyprávěl příběh. Zavede vás do tmavomodré, nekonečně tiché říše snů, kde můžete zabloudit v houbovém lese, potkat kocoura na chůdách nebo dědečka medvěda, který předčítá pohádky, a řadu jiných zvířátek.

Váz., 180 Kč

LUCCHA: jů. děkuju! že mě to nenapadlo .-)

SEVERINE: na aukru jich mají docela dost :-) Kubašta

MEESHA: až teď na to koukám, vypadá nádherně!

LUCCHA: hrkačky se dělávaly krásné .. teď už je mají (při velikém štěstí) jen v antikvoši. chjo.

Vojtek Kubašta

Co k tomu říct, to byl top :-) já v té své knížce hrkala a hrkala, až sem ji totálně zničila :-(

SYNAESTHESIA: Uzasny! Diky, to poridim v predstihu :)))

den knihy a ja ho cely prosedela u kompu:o//
jdu zalovit v knihovne a vyjimecne si prectu neco na dobrou noc(pred spanim normalne nectu,pac chodim vetsinou spat az kdyz jsme uplne vyrizena:D)

jinak diky za tohle super auditko..bude se hodit..book

Dnes je prvního března a to znamená Měsíc knihy. Sice tento měsíc TI nahoře zničili (nechtějí, aby se lidi vzdělávali) a překřtili jej na Měsíc Internetu (aby mrzký nevzdělaný lid lozil po pornostránkách a drbal na chatech ale hlavně aby nečetl), ale my se nedáme ... koukejte mazat do knihkupectví a kupte svým dítkám knihu :-)

po týhle pokukuje Luccha ;-)

Lucy a Stephen Hawkingovi: JIRKŮV TAJNÝ KLÍČ K VESMÍRU
Nakladatel: Universum
Počet stran: 336
Vazba: Vázaný
Rok vydání: 2008

"Vítejte ve vesmíru," řekl Kosmo.

Za všechno může útěk Jirkova ochočeného prasátka. Když ho Jirka hledá, seznámí se se svými sousedy, Aničkou a jejím otcem Erikem, který se zabývá vědou. Díky nim Jirka objeví zcela nový pohled na svět -- pohled z kosmického prostoru!

Erik vlastní nejvýkonnější počítač na světě, kterému říká Kosmo. Ten dokáže vyslat Jirku a jeho kamarády na jakékoli místo ve vesmíru. Jirka se tak ocitne na horské dráze kosmickým prostorem -- potkává planety, čelí meteoritické bouři, letí na kometě a podívá se až na okraj sluneční soustavy.
Kosma by ovšem rád využil i někdo jiný -- a Erik s Jirkou se tím dostanou do obrovského nebezpečí. Ve vesmíru totiž není nic nebezpečnějšího než černá díra...

Kniha se čte jedním dechem a dává dohromady veselé dobrodružství spolu s mnoha pozoruhodnými vědeckými údaji o našem vesmíru. Najdete v ní nejnovější poznatky o černých dírách od Stephena Hawkinga a také mnoho barevných fotografií přímo z kosmu!





KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Jak Jirka překročil práh dveří, došlo mu, že se vznáší - ani nahoru, ani dolů, prostě jen vznáší uprostřed pohlcující temnoty kosmického prostoru. Podíval se za sebe ke dveřím, ale ty byly beze stopy pryč a s nimi i cesta zpátky. A ta obrovská skála se stále blížila.
"Chytni mě za ruku!" zavolala Anička. Jirka poslechl a jak se drželi, ruce v kosmických rukavicích, cítil, jako by oba padali vstříc kometě. Připadal si, že je na tobogánu. Neustále zrychlovali a vzdálenost mezi nimi a skálou se zkracovala. Pod sebou viděli, že oblast komety přivrácená ke Slunci je jasná, zatímco druhá strana, kam sluneční paprsky nedosáhly, se topí ve tmě. Konečně přistáli do kupy zaprášené ledové tříště na přivrácené straně a mohli se tak rozhlédnout kolem sebe.
"Chi chi chi!" hihňala se Anička, když vstávala. Pomohla Jirkovi na nohy a oprášila mu skafandr od kousků špinavého ledu. "Tak co?" řekla. "Už mi věříš?"
"Kde to jsme?" zeptal se Jirka a byl tak vyjevený, že se zapomněl bát. Připadal si velice lehký. Rozhlédl se a viděl led, sníh a temnotu, jako by snad stáli na obrovské umolousané sněhové kouli, kterou kdosi mrštil do vesmíru. Všude kolem zářily hvězdy a jejich pronikavý svit dal zapomenout pomrkávajícím tečkám na pozemské obloze.
"Letíme za dobrodružstvím," odpověděla Anička. "Na kometě. Opravdicky - tohle není žádný výmysl, nebo jo?"
"To teda není," připustil Jirka. Neohrabaně poplácal rameno Aniččina skafandru. "Promiň, že jsem ti nevěřil."
"To nevadí," řekla Anička velkoryse. "Mě nikdo nevěří, proto jsem ti musela tohle všechno ukázat. A koukej, Jirko!" Máchla rukou kolem sebe. "Uvidíš planety sluneční soustavy." Sáhla do kapsy skafandru a začala vytahovat dlouhý kus lana, co měl na konci bodec, podobný stanovému kolíku. Přiložila bodec k povrchu komety a botou ho zašlápla do ledu.
Jirka ji pozoroval a zkusil povyskočit. Na Zemi mu skafandr přišel těžký, ale tady byl jako pírko, až tomu sám nemohl uvěřit. Připadalo mu, že může skákat jakkoliv vysoko bude chtít. Odrazil se přes malou prasklinu v ledu, ale tentokrát vyletěl dopředu a nic ho netáhlo zpátky. Vypadalo to, že poletí stovky metrů a už nikdy neuvidí Aničku!
"Pomóc! Pomóc!" volal vysílačkou, zatímco ho skok nesl dál a dál. Marně komíhal rukama ve snaze dostat se zase dolů na povrch. Anička se mu ztrácela v dálce a kometa pod ním uháněla pryč. Viděl spoustu malých prohlubní a kopečků, ale nic, za co by se mohl chytit. Konečně to vypadalo, že se skok mění v pád. Led se přiblížil a Jirka po něm sklouzl k hranici světla a stínu. Zvedl hlavu a uviděl Aničku, jak k němu opatrně běží.
"Jestli mě slyšíš, už neskákej!" ozvala se ve vysílačce. "Slyšíš? Už neskákej. Už ne - "
"Nebudu!" zavolal zpátky, ale to už byla Anička u něj.
"Tohle nesmíš dělat, Jirko!" řekla. "Mohl ses dostat na temnou stranu komety a tam bych tě nikdy nenašla! A teď vstávej, ty boty mají na podrážce malé hřeby." Zněla velice vážně a vůbec ne jako ta poťouchlá holčička, kterou si pamatoval z Erikova domu. "Kometa není jako Země," vysvětlovala. "Tady vážíme mnohem míň, takže když vyskočíš, můžeš odletět děsně daleko. Na kometě je všechno jinak. Hele!" Anička změnila téma. "Akorát na čas!"
"Kvůli čemu?" zeptal se Jirka.
"Kvůli támhletomu!" řekla Anička a ukázala na druhou stranu komety.
Za kometou se táhla stopa ledu a prachu, která byla čím dál delší. Jak stopa rostla, osvětlovalo ji světlo z dalekého Slunce a uprostřed kosmického prostoru se zatřpytily tisíce malých démantů.
"To je krása," špitl Jirka.
Chvíli s Aničkou jen tak stáli a tiše sledovali ten výjev.
Jirka si uvědomil, že ty třpytivé body se skládají z úlomků osvětlené strany komety.
"Ona taje!" zpanikařil a chytl Aničku za ruku. "Co když z komety nic nezbude?"
"Neboj," chlácholila ho Anička. "Jen se blížíme ke Slunci. To zahřívá osvětlenou stranu a z ní se odpařuje led. A toho je tu dost a dost na spoustu oběhů kolem Slunce. Navíc skála pod ledem neroztaje, takže se nemusíš bát, že se propadneme někam pryč do vesmíru."
"Já se nebojím!" ohradil se Jirka a ruku pustil. "Jen se ptám."
"Tak se ptej na něco zajímavějšího!" řekla Anička.
"A na co?"
"Třeba na to, co je s těmi kousky komety, když trefí Zemi?"
Jirka zvířil botou prach na povrchu a pak neochotně řekl, "No dobře, co je s nimi?"
"Výborná otázka!" zněla Anička potěšeně. "Kameny z ohonu komety začnou v zemské atmosféře hořet, a když se pak podíváš na oblohu, vidíš padat hvězdu - správně se ale říká meteor."
Dál stáli a kochali se ohonem komety, který se protáhl do takové dálky, že neviděli na jeho konec. Najednou to ale vypadalo, že kometa mění směr: hvězdy na pozadí se pohnuly. "Co se děje?" zeptal se Jirka.
"Pospěš!" řekla Anička. "Máme jen chviličku. Tady si dřepni." Rychle rukavicí otřela dvě místa na povrchu od ledového prachu. Znovu sáhla do kapsy a tentokrát vytáhla něco, co vypadalo jako horolezecké skoby. "Sedni si!" nařídila. Zarazily skoby do skály a protáhla jimi lano, které vedlo k přezce na Jirkově skafandru. "Pro případ, že by tě něco trefilo," vysvětlila.
"Jako co třeba?" chtěl vědět Jirka.
"Netuším, ale takhle to vždycky dělá táta," odpověděla. Pak se posadila vedle Jirky a vše zopakovala u sebe. "Máš rád horskou dráhu?" zeptala se.
"Nevím," řekl Jirka. Nikdy na žádné nebyl.
"No tak to brzo zjistíš!" rozesmála se Anička.
Kometa zjevně padala - nebo měnila směr tak, že to působilo jako "dolů". Podle pohybu okolních hvězd Jirka pochopil, že kometa letí obrovskou rychlostí. Nic ale necítil, žádné svrbění v žaludku, ani proudící vzduch kolem. Takhle si jízdu na horské dráze určitě nepředstavoval. Už ale věděl, že v kosmickém prostoru se věci mají podstatně jinak, než na Zemi.
Zavřel oči a zkusil se soustředit, jestli něco ucítí, ale nic se nezměnilo. S očima zavřenýma si najednou uvědomil, že něco tam venku musí kometu přitahovat, aby takhle změnila směr. A dávalo smysl, že to něco bude mnohem, mnohem větší než kus zmrzlé skály, na kterém s Aničkou svištěli vesmírem.