KUATO: Zluc mam ztvrdlou na kamen, s tou nic jen tak nepohne :-) Spis mi prislo, ze jakakoli odpoved by byla jako vysvetlovat vtip.

SNOP: :o)). myslel jsem si, že jsem Ti hnul žlučí, když jsi ani neodpověděl :o). byla to ostatně celkem dobrá odpověď :o).

Jo, vzpomínám, že kdysi se řešily takové věci :-) Čert mě bohužel ještě nevzal, ale vede mě to do Svitav. Všechny rozjeté výběrovky, které jsem měl v okolí najednou zrušili a zůstala jediná, tak jsem se přestěhoval na vysočinu a jestli se mi tam bude líbit, postavím si tam srub a můžete mi tam posílat na léčení lidi, které zajímají takové otázky ;-)

KUATO: To je zjevne tim, ze ho nikdo nenuti odpovidat na blbe otazky typu "jak se lisi laska a vasana".

JOGIN: vida vida, jogina ještě nevzal čert :o)

Skvěle, skvěle, skvěle. [Hamlet, králevic dánský]

Jak jde hra?

Po víkendu s jógou doporučuju podzimní park ve Vlašimi - je tam krásně a stromy se právě začaly barvit.

JOGIN: :)

Ahoj

Za žádnou cenu si nemůžeme "vystačit sami sebou". ;o)
Jednak by šlo o logický rozpor, a jednak bychom se tím vlastně svou osobnost pasovali na "něco lepšího" než můžeme získat z vnějšku, ze zdrojů mimo naši osobnost. na něco, co nepotřebuje jiné podněty než vlastní. To je ovšem už ale forma autismu. ;o))

Problém je spíše v tom, že pokud se naše mysl a osobnost vyvíjí, časem může překročit hranice toho, co nám je naše běžné okolí schopno poskytnout.
proto ono kýžerné "hledání nových pohledů a vjemů".
Ovšem pravda je také, že bychom se k tomu, abychom mohli překračovat hranice vlastní mysli a osobnosti ve snaze jí dodat kýženou duševní potravu, museli bychom se současně vzdávat některé části svého já. Minimálně třeba toho známého prostředí, v němž se cítíme dobře, a které jsme si oblíbili....
Tím "prostředím" nemyslím jen to standardní a známé tady zde, ale třeba i práci, kterou děláme, přátel s nimiž se stýkáme, ....
A to děláme, jak mi jistě potvrdíš, jen velmi neradi. ;o))))

Lidé jsou velmi, převelmi závislí na dosažených jistotách, a to je v přímém rozporu s vývojem jako takovým...
I vývojem vlastní duše. ;o))

Ostatně - připouštíme možnost nechat se ovlivnit mozky dávno mrtvými. Tak proč ne tady, teď, takto.

A já jsem si vědoma nebezpečí inteligentní mysli, která si může vystačit sama sebou. Proto jí kladu překážky.

BEZEJMENNY: Uvědomila jsem si, že Tvoje postoje mi byly v minulosti často výstrahou... Nic se na tom nezměnilo.

Právě ochota otevřít se pro možnost změny a příklad/inspiraci/vliv i ze stran lidí, jejichž cena vychází převážně a nebo pouze z tvaru jejich názorů v psané formě, ta je důležitá.
Neboť až příliš často nemáme šanci vytvořit správnou konstelaci v časoprostoru pro setkání in natura - a tyto názory on-line jsou trpělivé, počkají, aby byly přečteny.
Můžeme se výrazně obohatit.
Pokud nejsme rigidní systém, plesající nad sebou samým.

NATASHA: podle mého názoru to "sdílení" vůbec nemá smysl.
Dělat to pro fiktivní osobní potěšení z toho, že s vámi někdo (na kom vám celkem ani nezáleží) náhodně souhlasí? Proč se tak namáhat?
Jak hodně to skutečně potřebujete, aby vám jiní přizvukovali, abyste si věřili?
Vysvětlit svůj postoj, třeba si ho i nechat zkritizovat a pak se ho pokusit obhájit, pokud na to máte čas a náladu, to snad. Ale jinak to nemá smysl.

Něco jiného je vysvětlovat vlastní názory a postoje lidem, na kterých vám záleží. Třeba proto, že jste na nich závislí, nebo oni na vás. Tam to má význam, a tedy i smysl.

Nakonec hodnotíš-li cizí názory (stejně oprávněné, jako tvé vlastní) coby "převracení báboviček", pak asi s tím vztahem ke "sdílení" není něco v pořádku. ;o))))

Ani uvedený důvod "umožnit větrání cizích podkroví" není košer. O to se stará každý sám, za sebe. Za svou vlastní "nemovitost" pod přístřeškem lebky.
Spíš to vypadá na trošku odtažitou snahu malého kluka, který se rozhodl sbírat brouky, a začal tím, že připíchl chrousta špendlíkem na desku stolu a nyní studuje, jak ten zoufale hrabe nožičkama. ;o)))

NATASHA: Člověče, já myslím, že ano. Ale dle mého názoru to není o aktivním vzpomenutí si. Je to spíše nějaký ten nevědomý/neuvědomovaný vnitřní senzor, který mi čas od času začne signalizovat, že je něco páchnoucího ve státě dánském. Někdy si jeho signalizace všimnu dříve, jindy později (a někdy si ho třebas delší čas ani schválně nechci všimnout, resp. ho ignoruju). A pak už je kolikrát jen otázkou času, kdy potkám ten čerstvý vzduch.. no anebo taky nepotkám. Protože nic není dokonalé, že ano - tím méně stepní vlk..

STEPNI_VLK: Jde o to, jestli by sis vzpomněl, žes už dlouho nevyvětral. Jestli je v tom pohodlí ještě i nějaké nepohodlí. Nebo neklid.

NATASHA: Když už větrat, tak přesně tak, jak se to doporučuje v zimě při větrání opravdových pokojů. Tak na 15 minut, aby dovnitř vletěl onen čerstvý mrazivý vzduch, ale zároveň se přitom neztratilo všechno nahromaděné teplo, resp. neletělo pánubohu do oken. ;)

Jest ovšem otázkou, do jaké míry se mi to daří. Nejspíš je to jako se vším - někdy více, jindy méně..

Přemýšlím, do jaké míry je možné/podstatné sdílet způsob, kterým "konzumujeme" život.
Na jedné straně je tu příjemná možnost, že porovnáním nalezneme spříznění a potvrzení svých postojů/činů.
Na druhé straně je tu nepříjemná možnost, že strávíme čas převracením cizích báboviček, aniž to jakkoliv obohatí náš vlastní původní koncept.

Jsem si vědoma, že právě diskusí jsem si mnohé objevila. Na druhé straně se některé typy argumentací nutně opakují a potěšení z debatních výměn i vítězství se časem umenšuje; čím jsou tato snazší - a nebo naše ochota připustit porážku (či vůbec připustit cizí míče na vlastním hřišti) menší.

Pro diskusi mluví nutnost větrat v holmesovském podkroví. Nehybnost a uzavřenost není dobrá cesta.
Jen zvažuji, jestli upřímně jsem s to dovolit diskusnímu partnerovi, aby mi kompletně vyvětral :-)

Jak jste na tom vy?

Tak se zase WM neco povedlo: