Na Petříně kvetou mandloně, víte?

plavba
---------
jako zralé obilí
tvé plavé vlasy
svíjí se na polštáři
jak klubko hadů
tančících za zpěvů Orfea.

tvá niterná křehkost
láme okovy kolem mého srdce
a posílá mě v nepatrné loďce
na široširé moře.

ležím na zádech
zcela oslněn sluncem
a masa slané vody mě pravidelným zvedáním a klesáním
navrací do lůna mé matky.

celým tělem vnímám šumění mořské pěny,
tříští se o neviděné skalisko,
vpíjí do kamenitého pobřeží,
šeptá a zpívá nezkrotně, dojemně.

ach růžová pěno se slanou příchutí,
zvedáš se, oživuješ,
nabíráš formu z nejkrásnějších,
překrásná Afrodito,
z mořské pěny zrozená..

Sraz tridy
po dvaceti letech.
Chlupy v uších
zakryvaji pleš.

My jsme tu taky dobrý sraz třídy.


:----)

JAMINA: Ses mimo, to JA si to vytiskla, zaramovala, dala před to svíčku a kadidlo a čtu to popredu i pozpatku.:-)

KUATO: vidíš to, já jsem si ten příběh vyložila právě tak. Že na to poukazuje, že je nesmysl se to snažit zajmout, vystavit, oplotit ... Že to ale lidi odpradávna dělají, často na stejném místě a modly si různě transformují.

SNOP: Z toho by byl bezvadný animák.

Zil byl clovicek. Velmi dlouho hledal pravdu, az jednou, po vycerpavajici ceste dzungli plne utrap a nebezpecenstvi (ale i hrdinskych cinu a pitoresknich zapadu slunce), dosel na konec sve cesty: pred nim, kristalovy, vybrouseny do neuveritelneho lesku, stal monolit, a na nem stalo: PRAVDA. I clovicek nelenil a za nemalych vydaju pracovnich i financnich postavil kolem PRAVDY Chram a oprasoval ji, aby se ji jiz nic nikdy nestalo. A tak zil, dokud nebyl na umreni, pak zavrel Chram a vevnitr zesnul.
Po mnoha letech se opet objevil clovicek, ktery hledal pravdu. I prohledal sveta kraj, az jednou, po vycerpavajici ceste dzungli plne utrap a nebezpecensti (ale i krasnych zen a muzneho pratelstvi), dosel na konec sve cesty: pred nim, mramorovy, vylesteny az do neuveritelneho lesku, stal chram, a na nem stalo: PRAVDA. I clovicek nelenil a za nemalych vydaju pracovnich i financnich postavil kolem PRAVDY chramovy okrsek s vysokou zdi...

Kdysi v serem davnoveku se dzungli pomalu sinul stary muz a dite. Uz se setmelo, a tak si sedli a zadivali se na zarici hvezdy, a starec zacel vypravet. A aby byl nazornejsi, prirovnal Pravdu k semeni stromu, a aby byl jeste nazornejsi, vzal semeno udelal dulek, semeno zasadil a zakryl.
Kdyz rano odchazeli, dite, z pouhe hry, vzalo klacik, zabodlo jej do zeme nad ono semeno a vyrezalo na nej: PRAVDA.

Kdesi v budoucnosti: vesmirna flotila epistemickych rebelu i pres velke ztraty dobyla PRAVDU! PRAVDA, nadherna planeta uzavrena v jemnem filigranskem ochrannem havu obrannych satelitu, se konecne otevrela. General, postarsi muz, ktery dal rebelii cely zivot, konecne ve svem krizniku vstoupil do atmosfery, kochaje se opojnou atmosferou PRAVDY. A opravdu nebyl zklaman! To, co vzdy tusil a za co miliony jeho vernych polozily svuj zivot, se potvrdilo! Jeden z kontinentu, takova nadhera, byl zcela uzavren v neprodysnem brokatu z platinovych, zlatych a diamantovych vezi a strilen! A pres nej velky, zarivy napis: PRAVDA!
Ale jak uz jednou padla planetarni obrana, kontinent nemel sanci. General se propracoval k JADRU PRAVDY, ve ktere vzdy kacirsky veril. Kontinent, ostrov, planina, okrsek, chram, monolit, vse padlo. Prastarych zbytku klaciku si uz nikdo ani nevsiml. Kdyz pod zemi nasli davno mrtve semeno stromu (ktere se na planete uz davno nevyskytovaly, protoze zive rostliny v chramech svinej, zato na ostatnich planetach to byl strom zcela bezny, proste plevel), ani je to neprekvapilo.

SVATE JADRO PRAVDY! nesla se cedule na nerozbitne vitrine, ve ktere na baldachynu lezela scvrkla mumie.

Ona
------
Tak jako Šakti objímá Boha
a z lásky k němu tvoří,
tak objímá i člověka
a z lásky k němu tvoří.

Člověče pohleď na Mne
a pochop To!
Tanči se mnou vědomě,
Tvoř se mnou vědomě.

Vždyť já nejsem jen tvé okolí,
ale tvořím i tvé vlastní tělo,
dávám tvar i tvé duši a mysli..
Poslouchej co říkám
a poučíš se o sobě.

Pomohu ti být jakým chceš.
Požaduji jen abys chápal,
že mám na všem nezrušitelný podíl,
že jsme neoddělitelní,
navždy spojeni v lásce,
věční milenci.

Odvrhni mne
a celý tvůj svět se změní v noční můru,
všichni tví démoni se zhmotní..
Já jsem tvé zrcadlo.

-M-
----
bohyně-démon prý
afrodisiakálně smrtící
dáváš i bereš
nepokorně, vzpurně
kosíš pole
jaká slast!

pářeš břicha slabochům
korunuješ krále
nepohlavně
se rozpadáš do dvojpohlaví
pulzuješ
jaká slast!

silné paže v krvavém rouchu
neslitovně
bereš, drtíš
krvavě rudá
jaká slast!

dáváš se světu
suknice jak živé listí
hluboká náruč
i lůno
smaragdová zeleň
jaká slast!

vzývám tě Temná Bělobo
přijď a zjev svou pravou Tvář
hleď zde má oběťina
rudá a černá
jaká slast!

zatanči se mnou Královno
jaks tuhle v Panně tančila
krev a semeno
rudá a bílá
jaká slast!

nebojím se Tvé Temnoty
mé srdce hoří plamenem
chci zemřít ve Tvém náručí
ber či nech
zlatá
jaká slast!

roztříšti mě do tisíce hvězd
má Isis mě oživí zas
věk Hórův se blíží
zmrtvýchvstání
jaká slast!

nepohyb
---------
vnitřně živé ticho
v nepohybu
zůžené zorničky
bílá a červená Ganga
se vylévá ze břehu
a mísí v poháru dvojtělí.

nepochopitelná strnulost
která kypí životem
podivuhodná strnulost
která drtí formy i normy
účinně, smrtonostně.

vědomá pozornost
v lůně Bohyně
zjednobodovění
nehybnost
jako perla v lastuře
obtěžuje k zbláznění.

zůžené zorničky
šarlat
pulzace základní bytnosti
výtok životavodí
stvoření kosmu.

nepochopitelná
nevysvětlitelná
krystalizace, prorůstání
z nehybného bezrozměrného
středobodu vší potence
zakletého v Ní.

KUATO: na tichu není nic špatného přeci ,)) (i když ano, lze jej vykládat všelijak).
Já třeba tvé básně (leckdy mi přijdou spíš jako písně) tady čtu ráda, ale neplusuju a nereaguju proto, že jsem tady trošku jen jako "stalker" a nikoho tu osobně moc neznám, jen asi Freemana (nicméně mi to auditko je sympatické, Natashu jsem zahlédla jen kdysi dávno párkrát, když jsem pracovala v Dejvické čajovně). A taky proto, že ti dávám obecně nějak moc plusů a je mi to už někdy trapné :-DD (Vony se i ty plusy mužou přejíst žejo)

Napadá mě teď, že přišel čas sem hodit jeden můj oblíbený TED.
Hovoří autorka superpopulární knihy, podle které byl natočen dost schematický stejnojmenný film Eat, Pray, Love, ve kterém duo Robertsová/Bardem nic moc nepředvádí, krucipísek. Nicméně to je pouze film, který mě otrávil, a kniha mohla být lepší.
Každopádně tento TED talk je výborný. A to je důležité.

Je to o potřebě zříci se posedlé moderní samo-odpovědnosti za Dílo, přiznat znovu podíl vnější inspiraci. Géniům, daemonům, božské přítomnosti.

Elizabeth Gilbert: Your elusive creative genius
http://www.youtube.com/watch?v=86x-u-tz0MA

KUATO: Ale okamžitě to vrať.
Ta nejistota k tomu patří, přece!
Nejistota, která pramení v sebe-odhalení.

Ono to není tak docela samozřejmé --- tím, že jsme v dialogu přešli z tempa mžiků v tempo epoch :) --- ani v tomto klubu.

Já to vnímám jako záznam intenzity, u Tebe.
A máloco je zajímavější, obecně, natož, když si Tě u toho představím.

Nebudu Ti vykládat, že je to poezie hotová. Ale myslím, že to je Ti taky šumák, a tak k tomu přistupuji.