Obvykle mám potřebu se k Oku vyslovit v textech, které patří jeho času a z většiny byly napsány v jeho blízkosti; ani letos to nebude jinak :)
Návrat do Oka
Jeseníkům, na kůrovcovou bolest
I. Ostružina
Je mi to líto, řekla jsem.
Tu máš ostružinu,
řekl. Je mi to moc líto, řekla jsem znovu.
Ostružina! Nabídl.
Byly černé, velké a nádherné.
Fialovým jazykem
do jizev po harvesterech
píšu nový les —
Modřínové ostrovy to ví.
II. Slunce před sklonem
V každém suchém stéble
je ticho. V každém suchém stromě
je oheň.
Když se pohneš, vážka ulétne.
Budu ležet
pod baldachýnem z buků.
Miluj mě hluboce, dokud se ve mně
nehne les.
III. Šiškami
V ledabyle sbitých boudách
večeří jeleni
na talířích z pařezů.
Kdo vyplaší krkavce, zkamení.
Do náhle viditelné dálky
házíme šiškami:
poslední
zamete zbylé kmeny
do údolí.
IV. Velkým gestem
Tady zapadá slunce velkým gestem:
neumí to jinak,
když se vrhá přes olezlé smrky
a vyžraný mlat mechů.
Když zapadá,
všechno bere s sebou.
Něco říct. Ale není z jakých úst,
vítr bere
divizny do ochrany,
tyto žluté čepele
budou brzy osaměle šlehat do tmy.
V. Ještě jeden
Vždycky napsat ještě jeden kámen.
Aby se pod patami
do údolí drolil.
Slyšet ještě jeden ptačí křik,
aby s ostatními volal o svět
před samotným koncem.
Citlivými dlaněmi
srovnat skalničky zalévané světlem
z vymetených nebes.
VI. Všechno
Napíšu všechno, co se stane,
ale něco napíše mne.
Nadělím ústa slovům,
gesta prstům. Přidělím šplouchnutí kameni,
ale něco popostrčí mne
z kmene do ledové vody.
Semena stromů mi zakoření na skráních,
tělo se k místu přimkne,
napíšu všechno, pařez se po mně otřese,
dřevo mi břichem proroste, tráva
se zase zvedne.
22.-25. července 2018, Mořské Oko