Ale občas je to tu i zábavné. Včera v nějakou polopříčetnou téměř noční hodinu volal pán, že by chtěl přijet na víkend, a měl takový ten měkký jihomoravský přízvuk, tak jsem mu řekla, že jo, máme volno, kolik vás je, dva, fajn, tak mi řekněte jméno. Michlovský. Ťukám a mezitím se konverzačně ptám, jestli má něco společného s Michlovským ze stejnojmenného vinařství a on mi řiká Tož to je stréček, ale já tam také pracuju.
Lechovice jsou už v bednách na roztřídění do kategorií dá sa svařit a nedá sa, protože pit sa nedá vůbec žádné. Jarní prázdniny jsou kdesi okolo Zlína a většina hostů jsou naštěstí nevzdělaní, ale poněkud mlsní vínopijci, takže můj instinkt nakoupit něco, cokoli, co je aspoň trochu příčetné, už slaví uspěchy i s blbým obyčejným Bzencem.
Recepční, co ulehla s ramenem nebo diplomatickou chřipkou, bůh ví, nechala vzkázat, že by se teda jako obětovala a přišla do práce, i když je na neschopence. Vzhledem k tomu, že je to známá/kamarádka nemocné šikanované, není potřeba kdovíjaká paranoia, aby to člověku smrdělo přes tři kopce nějakou lumpárnou.
Dneska jsem učinila svůj první zářez do blacklistu. Ti lidé sice zaplatili, ale někoho tak otravného a lakotného svět neviděl. Ukradli i baterky z ovladače na telku a tvářili se, že hodlají spáchat světový rekord v odnášení snídaňového bifé po kapsách.
(Zde patří pochvala té paní z Benešova, co si odvezla ručník, který dnes přišel poštou. Jestli přijedou znova, dostanou panáka na účet podniku. Nebyl to ani moc pěkný ručník, když na to přijde, takže utrpěná škoda by byla nulová.)