Nevím, kolik tak může stát flaška drahého sirupu Monin, který se dává do koktejlů. Asi víc, než Jupí s jahodovou příchutí. Hádejte, jakou piju vodu se sirupem.
Dnes jsem na sebe pyšná, udala jsem dvě palety prázdných flašek ze sbírky obalů sahající nejméně do roku 2008, jak ověřeno kontrolou data spotřeby na lahvi od kofoly. Na paletu se vejde 32 beden, do bedny 24 lahví, bedna je za 50, láhev za 3, kolik korun nám tu milé děti zbůhdarma leželo, protože někdo byl línej to nacpat dodavateli?
Když už jsem cosi šušnila ve skladu nealka, zazdálo se mi, že ten Monin vypadá jaksi... no, etikety zažloutlé. Spotřebujte do 04/2011. Podle různých příruček pro začínající barmany y vytištěných návodů z internetů, které jsem osobně povyhazovala, usuzuju, že někdo měl barmanské ambice, nechal si nakoupit hromadu divných ingrediencí (nad skladem chlastu se budu muset hluboce zamyslet, mám strach, že to bude podobný krchůvek jako vinný sklep) a tím to skončilo.
Při objednávce jsem se uklikla a místo hermelínu normál, karton 24 ks, jsem objednala hermoš nakládaný. Nu što, tady se to prožere, usoudila jsem, strčila to na hromadu sýrů s povelem Uskladnit... O týden později M. hlásil výbuch ve skladě suchých potravin. Na dotaz To nevíte, že sýr patří do lednice, se mu dostalo odpovědí typu To né já, to Gentiana, takže pohnal celý kurník šůrovat, komentovav to nereprodukovatelně, ale ve smyslu To máte za to, že nevíte, že sýr patří do lednice.
Včera odjížděli takoví manželé neurčitého věku mezi 25 a 75 lety a donesli nám flašku za to, jak to tu bylo skvělý.