MAR_TINA: Moje virtuální dcera
Deník Dity P.
Nechtělo se jí do toho, bránila se a vymlouvala, ale nakonec to udělala. Přiměli jsme redaktorku magazínu Pátek LN Marcelu Pecháčkovou, aby napsala o tom, jak její dcera stála poprvé před kamerou, jak ona sama poprvé psala scénář pro televizi a jak do natáčení šestnáctidílné kuchařské série zatáhly celou svoji nečítankovou rodinu.
Esemeska od Dity, jaro 2013 „Zamknu, ráno je sem nepustím. Klepu se.“ Tohle mi Dita napsala po prvním natáčecím dnu Deníku Dity P. Do čistého bytu mojí dcery se nastěhovalo dvacet lidí. Většinou cizích. Kameramani, ostřiči, osvětlovači, zvukař, produkční, stylistka, vizážistka,foodstylistka,decorstylistka… a režisér David Ondříček. A do toho Dita vařila, mluvila, tvářila se, hledala, která kamera ji zabírá. Odešli v noci, v šest ráno měli přijít znovu. A ona jim neotevře. Nešílím. Takhle to mezi sebou máme: hodíme aspoň esemeskou průšvih na tu druhou. Vím, že pak usnula a ráno se na všechny bude smát. Klepat se budu já.
Dopis od Dity z Jižní Karolíny, USA, 1993 „Strašně, strašně se mi stejská.“ Dita se nikdy nechtěla hnout z domova. Rušili jsme školy v přírodě, výlety, jednou ji vzala moje kamarádka letadlem do Budapešti na tři dny, druhý den ráno ji posadila zpátky na Prahu. Prostě se jí stýskalo. Dobře se cítila jen doma, nanejvýš u babičky. A domov si vždycky vydupala. Jednou se rozhodla: jedu na rok do Ameriky jako výměnný student. Dostala se na konec amerického světa, neuměla skoro anglicky, a když jsem za ní přijela na maturitu, letěl ke mně přes dlouhou školní chodbu spolužák Karp a objal mě: „She is great,“ zašeptal. U svých náhradních rodičů pak otevřela ledničku a začala mi vařit americkou patlaninu. To jsem znala z našeho paneláku. Vařila už tehdy, když si musela pod nohy k lince stavět židličku. Všechno dělá střemhlav, tedy zdá se. Jen
vím, že ráno, v polospaní, vymýšlí a organizuje. Tak to bylo i se studiem práv. Nesnášela je, a vydržela do čtvrťáku. Pak klidně odešla. Mohla jsem se zbláznit. Dělala produkční u nějakých amerických filmů, taky nedělala nic, taky novinářku. Až narazila na nový časopis Apetit. Za půl roku byla šéfredaktorkou. Střemhlav.
Esemeska od Dity, leden 2012 „Najbrtovi to vzali. Zuzana je boží!“ Je šílená, řeknu si já. Dva roky o víkendech dělá svoji kuchařku. Bude nejlepší na světě, hlásí to svoje heslo a já vím, že má zas vrtuli u zadku. Zkusí jeden tým, nejde to. Zkusí druhý. Zase to není nejlepší na světě. Nakonec se rozhodne: fotit bude Jirka Turek, „svítit“ (Dita: „Nechci žádný světla, to musí být daylight!“) Tomáš Orálek, decor zařídí její sestra Marika, vařit a nakupovat bude Dita sama. A vydá si to sama. On by taky nikdo tak strašně drahou kuchařku vydat nechtěl. Dá do toho všechny svoje úspory, mohla by mít svůj, a ne pronajatý byt. A dál: nejlepší grafik – Studio Najbrt. Nejlepší papír, tiskárna. Prostě horor to byl. Stála jsem vzadu, když bylo cokoliv třeba. Umýt nádobí, editovat text, dodat energii. V květnu 2012 Kuchařka Deník Dity P. vyšla. Několik týdnů bestseller. Fotky, recepty a příběhy. Koncept, který vyšel z rubriky, kterou zavedla v Apetitu. I ten opustila, jako předtím práva. Vedení si přálo otevřít ten krásný časopis masám. Víc kudrlinek, ozdůbek, to nebrala. Vstoupila na další neznámé pole: magazín Albert v kuchyni. Celý ho předělala. Takhle pořád dokola.
A Zuzana Lednická ze Studia Najbrt „to vzala“. Okamžitě pochopila – a sama cítila – jednoduchý, vzdušný, čistý design knihy. Stalo se. Bude to mít pokračování. I souběžnou minulost.
Esemeska od Dity, leden 2013 „Jdu na kafe s Davidem Ondříčkem. Líbí se mu Kuchařka.“ Nevím, co si v kavárně povídali. Vím, že se dohodli. Až když jsem Davida viděla s Ditou mluvit, dohadovat se, vidím, že jsou si něčím děsně podobní. Neustálá ironie, smělost, která zní otrhle. „Jsi dobrej,“ řekne mu Dita, když David odříká nějaký recept. „Já vím.“ David pak jedno ráno přijde k Ditě s malou kamerou. Bude žemlovka, protože… „ji mám rád“. „Jasně, co bych pro pana režiséra neudělala.“ Dita musí poprvé mluvit, vařit a tvářit se. Nikdy nesnesla u vaření ani mě, když jsem jí chtěla aspoň oloupat brambory. A teď poslouchá: „Zoubky! Úsměv.“ Musela ho chtít zabít. Dita balí ještě teplou semlbábu a David ji veze tátovi a mámě. Volá si s rodiči denně. Další podobnost. Na konci domácích pokusů si řeknou: „Zkusíme to. Podle Kuchařky.“
Objednávka č. 1: 50 kusů sada oběd, vzor steh. „Porcelánka Thun, Nová Role: Potvrzujeme.“ Tenkrát Dita řekla mně: „Ty jsi šílená, to nemůžu stačit.“ Šlo o porcelán její značky. Byl v plánu a já jsem si usmyslela, že bude současně s Kuchařkou. Dala se do toho. Mladí architekti ze studia Coll Coll vzorovali, nekonečné cesty do fabriky, nikdo nevěří, že se porcelán se značkou Dita P. chytne. Pomáhá celá rodina, jako vždycky. Jako každému zrovna potřebnému z té Ditiny rodiny, která není zrovna čítanková. Když se mě někdo zeptá, kolik mám dětí, řeknu: „Dvě až šest.“ Dita a Marika jsou moje dcery, otec Láďa Pecháček. Rozešli jsme se, oba si vzali jiné manžele. Láďa Pecháček se ženou Ivou mají Emmu a Honzu, můj muž Radko už měl Noru a Lukáše. Šest dětí. Několik dospělých párů. Všichni jsme spolu. A rádi. Večeříme na starém porcelánu. Ten Ditin, který musel být „pochopitelně“ jedině český, na nás ještě nevyšel. V e-shopu se objevil s Kuchařkou. Ve stejný den. Takhle to je pořád dokola. K tomu se do roka zjeví David Ondříček a Dita ho intuitivně „bere“ a on ji. Několik nabídek dalších televizí odmítla. Nevím, co ji vede. Nejspíš ta chuť k jídlu. S Davidem ji dokonale sdílejí.
esemeska od Dity, únor 2013 „Mami, napíšeš scénář. Kdo jiný, ne?“ Sedneme si spolu jednou v kuchyni. Mám strach. Nedělej to, už nikdy nebudeš jen ta
Dita. Tohle říkám a vím, že je to marné. Věc je rozehraná. Nevím, co je synopse, sled, noticky, upoutávka, nikdy jsem nepsala scénář. Stahuju si z internetu program Celtx. A strávím s ním půl roku. Námět je daný: Ditina Kuchařka Deník Dity P., přidáme jednu dvě nové kapitoly. Do takzvané explikace pro Českou televizi píšu: „Propojit vaření s životním příběhem ‚holky od vedle‘. Objevovat, jak jídlo podmiňuje fungování rodiny. Vrátit rodinu ke sporáku a společnému stolu. Není k tomu potřeba umění šéfkuchařů – i obyčejným jídlem jde probudit chuť k vaření, být spolu.“ Všichni jsme v tom poprvé. David je výborný režisér, ale nikdy netočil cooking show, Dita skvěle vaří, nikdy ne před kamerou, kameramani, osvětlovači – podobně. Já umím psát, ale poprvé scénář. Česká televize projekt schválí. 6. září bude vysílat první díl: Sourozenecká party. A je tu další „pochopitelně“ – zapojuje se celá rodina. Protože o ni jde. O domov,
kde voní jídlo. Inzerát na Aukru, únor 2013 „Prodám starý kredenc.“ „Jo,“ slyším, jak Dita do telefonu organizuje.
„V Humpolci naberete jeden kredenc, pak u Mladé Boleslavi a odvezete je do Dyzyku, to si najdete na mapě.“ Takhle začala další nemožnost. Do začátku vysílání zbořit dvě místnosti na chalupě a nechat vyrobit Ditinu kuchyni snů – v jejím oblíbeném art deku, tentokrát trochu vesnickém. Starou a novou zároveň. Dokonale funkční. Ze čtyř starých kredenců, jeden s pamětí Ditiny babičky. Opak minimalistické kuchyně v Praze, který tu nechali vybudovat předchozí nájemníci. Dita má kliku: dvě skvělé architektky Dášu a Kristýnu ze studia Inconginto tu touhu vycítily. Tahle kuchyň se stala herečkou. Sama za sebe. Za Ditu. Je stejná jako ona. Oblá a jaksi vybočuje z řádu. Tohle „vybočení“ bude znamením pro televizní Deník Dity P. Neponese rysy české cooking show, nebude to jen film ani jen návod, jak vařit, nepředvede to brilantní kráječka cibule ani dokonalá moderátorka. Ani její jazyk nebude ten, který je slyšet z televize. David Ondříček to dobře předvídá: „Dita není instantní moderátorka, jak tomu v mnoha případech je. Je vtipná a velice originální. Nemusí se líbit každému, jelikož má opravdu svérázný styl a názory. Je to skvělá kuchařka, zároveň profesionálka posedlá touhou po dokonalosti. Překvapivě je i velice přirozená před kamerou. Zároveň ještě jednou zdůrazňuji, že diváky nemusí masově oslovit.“ Brzy bude mít tahle prognóza jasné kontury. Televizní kritici budou hledat definici pro tenhle pořad. Jednomu se zalíbí třeba food porno. Budiž. David i Dita jsou z toho nadšeni. Svým směle otrlým způsobem.
Ditina esemeska sestře Emmě, březen 2013 „Emčo, na place v osm ráno. Dáš to? Budou Vyprošťováky.“ Vyprošťováky, kapitola v Kuchařce snadno napsatelná. Teď ji převést do obrazu. Sedím u toho hodiny, volám dramaturgovi Benjaminu Tučkovi, vyprávím, jak Dita chodí nakupovat klidně v pyžamu, jak se poprvé opila v patnácti. Dej to tam, řekne. A je to tam. Dita s Emmou vyrazí koupit rybu v pyžamu. Každý díl má jen dva natáčecí dny. Jeden se točí „vaření“, druhý „exteriéry“, tedy vše kolem. Jdu se na to podívat. Sedím u monitoru za Davidem Ondříčkem s šestadvacetistránkovým scénářem, kde popisuju každé gesto a každé slovo. Slyším Ditu, jak si z toho bere, co chce. David přijal její trochu… no, zvláštní mluvu. Celý štáb už říká čauzr, supiš, krásička. Počítám, kolikrát řekla „jako“, a pak si nedovolím jí to vyčíst, vidím, co všechno musí zvládnout. V koupelně si udělala svoji kuchyňku na zemi foodstylistka Milka Volfová, chystá některá jídla v různých fázích „hotovosti“, aby štáb nemusel čekat několik hodin, než se upečou třeba krůtí stehna. Nemělo by, ale stane se, že Dita sáhne na pekáč holou rukou, protože on je ve skutečnosti studený. Čekal na svou fázi v koupelně. Už vím, jak je zbytečné psát detailní scénář. Dita postup vaření zná, decorstylistka jí všechno připraví na pracovní desku a prostě jedou. Bez zkoušení. Můj scénář se stane polovičním. Jen naznačuje sled, rytmus, příběhy… Scenárista je poslední kolo u vozu. Emma to dala. Přišla včas. Je o patnáct let mladší než Dita a spolu s Marikou jsou prostě „tři sestry“. Mají se tak rády, že jen zírám. Emma pro Ditu udělá, co je třeba, tedy dneska si obleče pyžamo a jdou. Jako to už udělaly mockrát. Nic se nevymýšlí,
všechno už se v Ditině životě stalo. Autenticita, opravdovost má být v tomhle pořadu podstatná. Pochopí to divák?
Esemeska od Davida Neffa, listopad 2013 „Dominika miluje Ditu. Míchá těsto a pozdravuje ji, ten pořad je fakt dokonalej. Pozdravuj Ditu, je super.“ Přeposílám Ditě tuhle esemesku a ona: „Musíme se s Dominikou vidět. Se všemi dětmi. Prej začaly normálně vařit a dívají se na to místo Večerníčku, to je strašně boží.“ Děti Ditu vzaly. Nezařazenou, tu s divným hlasem, pobraly její nadsázky, její divné řeči. A její vaření, klid, pomalost. Domov. Ale jsou tu jiní… Říkali v televizi, ať se připravíme na kruté hlášky v internetové diskusi pod Deníkem Dity P. Zakázala jsem si tam chodit. Ditu a Davida to ani nenapadlo. Jednou mi to nedalo a četla jsem: „Ta tlustá ženská s hlasem jeřábnice, co neumí vařit a žádnej chlap ji nechce.“ Víckrát jsem se nevrátila. David Ondříček věděl, co řekl.
Moje esemeska Ditě, léto 2013 „Máš čas 21. září?“ Ten díl, který chyběl v Ditině tištěné kuchařce, se bude jmenovat „Až se budu vdávat“. Napsala jsem scénář, i když velmi střídmý. Prostě dokument z reálné svatby mojí dcery Dity. Příběh šestnácti dílů se završil jako v červené knihovně: vzali se. 21. září. Týden před Ditou vedl Láďa Pecháček k oltáři Emmu. Všichni, celá ta naše nečítanková rodina, jsme u toho byli. Ditina svatba s Markem, se kterým už dva roky žije a jejich love story tak trochu prolíná Deníkem Dity P., byla obyčejná, rodinná, na statku v Ondříkovicích, kde režisér byl svatebním hostem. Už zbyl jen poslední
díl. Ten dnešní vánoční. Ten jsme my neherci sehráli předem. Ne všichni ten den měli čas. Byl s námi ale Ondra, Maričin a Vítův syn, náš nejmladší. Brzy bude další. Dvě ženy na ulici, prosinec 2013 „Jéé, to je Dita P. Podepíšete se nám? A bude pokračování?“ Jdeme s Ditou na snídani do Savoye, jen na chvíli, nemá vůbec čas, v Thunu nestačili vyrobit dost porcelánu, a tak sedí nonstop u počítače a zkouší se omluvit. Zastavují ji dvě krásné mladé holky. Odstupuju o pár kroků a dívám se na ten „film“, na svoji dceru Ditu a vidím Ditu P. Virtuální postavu, které jsem spolupachatelkou. Směje se, mluví s nimi. Kdo? Naše Dita, nebo Dita P.? V naší rodině si neumíme říkat „mám tě rád“. Našli jsme si k tomu jako náhražku obyčejný trik: uvaříme si. Měla bych Ditě konečně říct, že ji mám ráda, aby přestala vařit?