VANEK: Tak jsem to dal (asi i proto, že jsem v jednom z prvních záběrů uviděl Hnízdila). Ne v TV, na to bych se v tom pozdním čase mohl z vysoka. Typicky těžký, nestravitelný, "artovní" dokument. Místy jsem musel sledování vypínat. V kuse bych to nedal. Hlavně první polovina dokumentu je koncentrovaná negativní energie. M. Pecháčková působí jako ta, co má vždycky pravdu. Kolem ní jsou samí debilové. Automaticky se zamítavě staví vůči čemukoliv, co jí kdo řekne v rámci diagnózy.
Dozvěděl jsem se, že přestala kouřit (podruhé v životě), a že se jí na motorce zabil první kluk, se kterým kdy chodila, v den, kdy spolu měli poprvé spát. Dozvěděl jsem se, že její táta byl alkoholik a její máma, kterou dle všeho nenávidí až za hrob, chorobná čtenářka. Dozvěděl jsem se, že je jí trapné řešit svoji bolest hlavy se stále dalšími a dalšími doktory, psychology a terapeuty, a že to víceméně dělá hlavně proto, že o tom její dcera točí dokument. A pochopil jsem (možná blbě), že ten dokument má být zčásti také o transgeneračním přenosu, a že si tím cosi řeší jeho autorka.
Dle mého naprosto zbytečná záležitost. Promrdaná hodina času. Opět totální obsese vlastní (disfunkční?) rodinou. Ale už je mi aspoň jasné, proč byl ten Deník Dity P., který napsala Marcela P. tak kýčovitě ideální a sluníčkový...