SANTAL: osobně věřím na integraci fyzicky postižených....pomoct spolužákovi na vozíku, to je něco, co se člověku v životě neztratí a možnost dítěte na vozíku chodit do běžné školy, to je určitě super....na druhou stranu u psychických poruch bych byla hodně opatrná, tím spíš, je-li porucha takového typu, že dítě vyloženě totálně zruší celou práci se skupinou nebo je extrémně agresivní....tam potom vidím přínos jako žádný až mínusový....čili v tom případě ano, ale jedině s osobním asistentem....

SANTAL: já když tady kdysi napsala, že jsem houkla v šatně na hocha, který šikanoval půlku dětí, tak se na mě snesla lavina reakcí typu, že to se přeci nesmí, protože to je určitě nějakej chudáček, který si přes agresivitu léčí svou utrápenou duši...jasně, ať si jí klidně léčí, ale ne na mých dětech ! a určitě by to tak viděla drtivá většina rodičů.....

MONIA: A to "vždy někoho šidíš" bych z tvého textu podtrhla - fakt nevěřím na "integraci" jako něco pro všechny zčastněné přínosné.

SANTAL: jenže je zde problém,že toto můžeš udělat jedině když tě ostatní děti/kolegyně nevidí. což je dost těžké provést,když máš ve třídě 26 dětí a jsi tam sám. Věřím a vím (i od kolegyń),že toto je velice účiná metoda, ale ve chvíli kdy tě dítě "napráská" nebo jiné děti,máš průser ty jako učitelka i kdyby to nakrásně všichni schvalovali včetně rodičů. v dnešní době je velký problém nespolupráce i rodičů. mají pocit,že MŠ by měla řešit spoustu výchových problémů,které jim se doma řeši nechce. ale pokud jde opravdu do tuhého a pozve si na pomoc PPP je najednou jejich dítě naprosto vychované a bezproblémové. východisko z této situace moc nevidím, počty dětí na třídách a učitelek ve školách jsou naprosto šílené a je hrozně těžké se věnovat všem dětem a obvzlášť,když je dítě problémové. Vždycky někoho alespoň trochu šidíš.

KATIA: Jako matka ti rovnou řeknu, že bych nerada popisované dítě (vrhne se na druhé děvčátko a otřepe mu hlavu o zeď) viděla v skupině s mýma dětma, LHOSTEJNO kolik budou brát učitelky, zda jich bude o jednu víc nebo dětí o čtvrtinu míň.
Mimochodem, takové atace předejít nejde, ani pokud je učitelka metr a půl daleko.

Někdy je ale řešení docela snadné - spolužačka z gymplu, takto vystudovaná vychovatelka, měla dítě ve školce s "kousajícím" chlapečkem, se kterým přece nejde nic dělat, neb kouše taky rodiče. vzhledem k tomu, že nešlo o schizofrenii, nebo tak, ale prostou NEVYCHOVANOST, vyřešila to jednorázovým přístupem (poté, co dítě přišlo podruhé s fialovým kusancem) - chytla kluka, zvedla ze země, vycenila zuby - neumím to popsat, předvedla to a lekla jsem se i já - řekla, že má zuby větší než on a že pokud ještě jednou, jedinkrát, kousne ve školce KOHOKOLI, kousne ho ona TAKY.
Již nikdy nekousal. Tedy ve školce, co dělá doma ji nezajímá...