MADIETTA: Já mám u svého syna přesně opačnou zkušenost - ve chvíli, kdy brečí, ho NESMÍM opustit a naopak ho musím uklidnit a dát mu přesně ten čas, který potřebuje, aby odešel do světa sám, jakkoliv učitelky tvrdí, že dítě si pobrekne a po chvíli bez mámy je klid. Klid sice je, ale to, že dítě nebrečí, ještě neznamená, že je klidné i uvnitř. Při prvním nástupu do soukromé školky jsem se těmito řečmi nechala přesvědčit a odešla s tím, že je to nejlepší, dítě sice po chvíli přestalo brečet (stála jsem pod okny), ale taky se dočista vůči školce na půl roku zablokovalo a školku jsem nakonec pro naprostý odpor musela zrušit. Při druhém pokusu o půl roku později v jiném zařízení, když došlo na to samé, zůstala jsem s ním v šatně asi hodinu a dala mu čas a když už to vypadalo, že půjdeme domů, najednou v klidu odešel a chodil tam od té doby rád. Do státní školky šel loni v září s nadšením, ale v lednu najednou hysterie, nepůjde do třídy ani za nic, začal tam brečet, odvedla jsem ho od dětí ze třídy pryč, seděli jsme zas hodinu na schodech, pak jsem se zdržela ještě další hodinu během představení, které děti ten den měly, syn se mezitím uklidnil a zase klidně odběhl mezi děti. V tebou jmenované situaci, pokud bych viděla, že je zle, vyvedla bych syna ze třídy, nechala ho v klidu vydýchat na chodbě a až by byl připravený, vrátil by se sám.
Naopak nechápu situaci, kterou jsme zažili včera - tatínek táhl tak pětiletého chlapečka do školky, chlapeček vřískal, zapíral se nohama, byl v totální hysterii, že to sotva zvládal udýchat, tatínek ho doslova vlekl za sebou, a to prosím ještě před budovou školky, ve školce to potom pokračovalo, stupňovat už se to ani nemělo kam.