Tak jak to dopadlo: Klárku jsem včera vyzvedla, chlapeček k ní přišel, vrhl na mě obezřetný pohled, pohladil ji po ruce, usmál se na ni, zamával jí a odkvačil. Klárka v pohodě, řekla mu ahoj a když jsme před školkou potkali jeho tatínka, oznámila mu, že dneska ji chlapeček vůbec nezlobil a že už je hodnej. A celkově ty dva dny působila mnohem uvolněněji a když o něm mluvila, tak jen hezky: o hračky se rozdělili, vezme si ho za muže, je to její kamarád... Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží, ale doufám, že dlouho :)