XMARGE: Já jednak kvůli vitaminům a minerálům, protože Malvína jí naprosto nevypočitatelně (jeden den je jak kyselina a druhý do ní za celý den horko těžku nacpu půl jogurtu a kousek banánu, zbytek naháže psovi), mlíko je jediná jistota, která zabere vždycky. Druhak z lenosti ráno vstávat, chodit po schodech dolů do kuchyně a ohřívat mléko. Přes den jí ho už dávám rovnou z ledničky, ale po ránu do prázdného žaludku mi přijde lepší, aby bylo teplé. Pixlu UM mám u postele, teplou vodu v termosce a můžu zůstat pod peřinou. Malvína si vypije mléko a pak si ještě třeba půl hodiny hraje v naší posteli, zatímco my dospáváme. Prostě jsme si na to tak zvykli, je to takový ranní rituál, kterým se zahajuje den. A třetí důvod je cestování, vodu si můžu ohřát téměř kdekoliv, prášek UM vydrží i v teple, kdežto na skladování a ohřívání kravského mléka často na místech, kam jezdíme, nejsou podmínky. Nalít vodu z termosky a nasypat prášek zvládnu bez stresu a rychle i ve stanu :-)
TAPINA: Jako já to taky nemám nějak přesně zorganizované a rozvržené, to co jsem popisovala je spíš zvyk nebo preference. Já nedokižu fungovat bez snídaně a startuju na mlíko a cukr, takže jak někdo ráno potřebuje kafe, tak já prostě potřebuju jogurt, tvaroh, termix nebo aspoň tvarovou buchtu nebo lučinu, když už si musím dát pečivo. A Malvína se obvykle dožaduje téhož, co mám já. Dál už je to ovšem taky dost punkové, podle nálady, situace a místa pobytu. Obědváme jak to vyjde, někdy třeba taky ve čtyři odpoledne. Svačiny vůbec nemají pevný čas, prostě když mám chuť nebo se mi zdá, že Malvína má hlad, tak vytáhnu nějaké ovoce, jogurt nebo kus buchty, když mám upečeno. A večeříme společně s mužem, když přijde z práce, pokud se extrémě nezdrží. Většinou je to stylem "co dům dá", občas mám na něco konkrétního chuť, tak si to uvařím, jindy zas pověřím muže ať něco koupí cestou z práce. Obdivuju ty, co mají jídelníček rozplánovaný na týden dopředu a dokážou se toho držet. Já si třeba koupím brokolici, že z ní druhý den udělám polívku, druhý den někam vyrazíme a na polívku nezbyde čas, třetí den se najíme venku, čtvrtý něco přinese muž a pátý si s hrůzou uvědomím, že ta brokolice tam pořád je a rychle vymýšlím, co s ní, než zplesniví. Strašně bych se chtěla naučit mít to víc zorganozované, ale zatím všechny pokusy selhaly. Asi je to proti mojí povaze.