Ono to nemusí být jen o toleranci a o tlaku společnosti, ale i o nějakém řekněme vnitřním nastavení, které je těžké předrátkovat. A bdsm pozitivní "praktikant":) má ty drátky řekněme rozvolněněji pozapojované. (Ale stejně by mě zajímalo, jestli třeba občas nepostrádáš to intimní uzavření do dyády, které se někdy v páru pocitově/fyzicky/mentálně zadaří. Mě v takovém případě ruší až deptá, když v takovou chvíli byť jen vzdáleně disipuji energii k nějakému mému dalšímu partnerovi. Je mi přirozené si tu intimitu uzavřít a lebedit si v ní. Nabízí to zas jinou krásu/zkušenost než sdílet ji s více lidmi.)
Další věc, co mi úplně nesedí- nebývá to tak, že by se partneři oba zároveň zamilovali do dalších stejných lidí. A je něco jiného- někoho přijmout (protože s ním chce být můj partner), mít rád a milovat. Umím si představit život s více lidmi i třeba v komuně, ale mám dost problém si s někým opravdu bytostně porozumět- a to je to, co mi umožňuje vytvořit intimní prostor s někým dalším. Takových lidí moc za život nepotkáš (teda já nepotkala přesněji:)).
Na těch článcích mne zaujal- nikoliv na rukověti, ale na těch dvou ostatníc emerických- ten až agresivní tón a jistota, se kterou prosazují svoji vizi (tj "děti budou na tuty v pohodě, rády poznávají nové lidi") a v tom druhém případě značná neempatičnost vůči partnerkám. Moc nechápu, co to má s polyamory společného, když se mu ty holky mezi sebou vůbec rády nemají a on pravděpodobně s jinými mužskými protějšky také neposnídá:D. To mi spíš rezonuje na otevřený vztah a ještě spíš značně jednobarevně- na sex- orientovaný (viz ofiko "ta, co mi může říkat BF" a "ten vedlejší harémek". No pusina chlapec :D:D). A zajímavé mi přijde, že skoro nikdo nepíše o svých pocitech. Popisuje se v podstatě struktura a technika, ale o podstatě těch vztahů nic moc.