BONIE: Nutit někoho spát je padlý na hlavu, podle mě. Člověk má spát, když je unavený, ne, když se to jiným hodí do programu. (Chápu, že fajn mít chvíli, kdy dítě nelítá bytem, ale já bych jim prostě nic takového nedělala. Když chtějí spát, tak jdou, a já toho využiju.)

RACHEL: no takhle je to minimálně u nás - o povaze ... a právě se můžu vzteknout, když mi někdo naznačí, že asi dělám někde chybu - třeba ho moc mazlim, nosim (takže to vypadá, že je z něj mamánek).. nebo ho málo mazlim, nosim ... ;) Sama jsem z toho trochu nešťastná, protože on je velmi hravej, fantazie bez hranic, ale "na veřejnosti" vypadá jak děsnej suchar a bojánek.
Prostě děti jsou různý, a takhle rychle (od)soudit podle chování dítěte, co mamina dělá nebo nedělá, to mi přijde v takovýhle situaci nepřiměřený.

SELLIGAN: Ať si trhnou! :) to je porad kecu. Doufala jsem, ze kdyz budu mít druhy dite, nebudu to uz muset poslouchat a zase to samy: zvykla sis ji na houpani, snad ji das cepicku, at si zvyká bez maminky... Bla bla. Chápu, ze nás vychovávali za normalizace, ale to neznamená, ze to budem dělat stejne. Ty znáš svý dite lip, nez kdokoli, obzvlášt, kdyz se málo videj. Drž se a nenech se rozhodit. Máma rozumi dítěti nejlíp. Pak táta a pak dlouho dlouho nikdo ;)

RACHEL: věř mi, že to se tedy poznat rozhodně nedá ... můj kluk byl nošenej, je mazlenej, s náma tedy v posteli nespával, ale spíš proto, že tam prostě brečel a neusnul, potřebuje na spaní svůj klid a prostor od mimina. Doma je v pohodě, klidně si půl hodiny hraje úplně v jiný místnosti než jsem já, nebo na zahradě o něm třeba i hodinu nevim. Ale mezi hodně cizíma lidma v uzavřenym prostoru, kde se od něj žádá nějaká akce (tancování, plnění úkolů,..) ztuhne a dokud se nerozkouká nehne se ode mě a nechce nic dělat. Někdy to trvá třeba hodinu a někdy to nezvládne za celou akci. Já se z toho můžu zbláznit - lákám ho, vodim ho za ruku, beru do náručí, vysvětluju, můžu se na hlavu postavit, ale neudělám s tím nic. Takže nějaký maškarní nebo jiný hromadný akce s dětma a neznámýma lidma jsou pro něj prostě stres a nejspíš i hrůza.
Přitom doma zpívá jak operní pěvec a tancuje jak největší diskoboy. Je mu 3,5 roku.
Některý děti jsou prostě introvertní, stejně jako některý dospělí. A můžeš je umazlit a unosit k smrti, ale stejně to nezměníš.
Tohle bych vůbec nošení a kontaktnímu rodičovství tedy nepřipisovala ...

a už ještě se svěřím já, už tak dva týdny přemýšlím nad tím, jestli to, že Matýsek byl nošenej, hodně mazlenej, spal s náma do roka, tak teď ve 22 měsících je docela dost samostatnej, nevisí na mě, přijdem někam a hned si jde hledat hračky, všude šplhá.
mazlí se rád před spaním, ale už si dost často najde svojí zábavu sám. mě volá, když chce něco podat nebo mi něco ukázat.

příklad, dneska jsme byli v dětské herně, Matěj tam lítal, furt někde lezl a byl tam stejně starej chlapeček a ten se skoro nehnul od maminky. já vím, každý dítě je individuální, třeba neměl svůj den, ale jestli se to dá poznat už takhle skoro ve dvou letech...?

každopádně mám argument pro své rýpavé tetičky, které když viděly nosítko, tak to byla klasika: "Rozmazlíš ho, bude na tobě pořád viset, sám neusne, bla bla bla..." protože po tom roce, roce a půl je to zvědavý objevitel :)
naopak bych se spíš mazlila víc já mi někdy přijde :)

tak se asi potřebuju vypovídat..
Mám 6m kontaktní a společenské dítě. Má rádo cizí lidi, usmívá se na kdekoho, tlemí se na manžela a pozná jeho hlas dokonale tak, že přeruší jakoukoliv činnost ( i kojení) a otáčí hlavu, čeká, kdy se objeví ve dveřích a ona se bude smát od ucha k uchu. Zbožňuje ho prostě. Tohle není nic nezvyklého, to má určitě většina dětí.
A teď k samotné věci. Nějak jsme vyměkla a souhlasila, že pojedu za rodiči na Slovensko. Rovnou jsem jim řekla, že tam budu tak max 4 dny. Už to je naštvalo, že to se nevyplatí a tak.. (já tam s nimi ani sama déle nevydržím)
Řekla jsem jim, že dcerka je hodně na manžela fixovaná a že i jemu budeme chybět, čemuž se vysmáli, že prý "ať si zvyká" (proč?? na co??)

Když jsem byla u nich, tak jsem jen poslouchala narážky "však vidíš, že za ním nebrečí, že jí je tu dobře" nebo "copak, už vám tatínek nadával, že nejste doma?" Ano, bylo jí tam dobře, smála se na ně, dokonce se jí i celkem dobře spalo (na vesnici, všude ticho, tma, zima) v problémových chvílích předávali dítě mě, takže pro ně to nebyla zátěž jakákoliv..
a kvůli kalamitě jsme zůstávali téměř celý týden, nešlo ani vyjet z vesničky, vlaky nejezdily...

když jsem konečně přijela na nádraží do Prahy, manžel nás vyzvedával a ona pokaždé, když se na něj podívala, dostala totální hysterický záchvat pláče. Trvalo to skoro dva dny. Myslím, že jí až v tu chvíli došlo, že nás prostě "opustil". Když se mě naši pak ptali, jak se malá aklimatizuje doma, tohle jsme jim řekla, načež jsem byla označena za domýšlivou, že tohle přeci děti takhle nepřemýšlí a že ho měla prostě za cizího.Jenže ona má ráda i cizí lidi, nikdy mi hystericky nepláče v kontaktu s lidmi.

Tak jsem zas jednou byla za vola. Mí rodiče nepochopí, že dcera nás potřebuje oba a myslí si, že věcem přikládám větší důraz než mají. A já vím, že dokud malé nebudu moci vysvětlit, proč s námi tatínek není, že prostě bez něj jezdit na dlouho nebudeme

konec výlevu..