• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    YMLADRISKontaktní rodičovství - attachment parenting
    FUNTL
    FUNTL --- ---
    SELLIGAN: hm, soucitim s tebou. Vypada to, ze rodice se potrebujou nejak vymezit vuci tvoji nove roli. Mne to zni, jako kdyby se citili ohrozeni tim, ze kdyz jsi sama matka, tak nad tebou ztrati nejakou "moc", kterou nad tebou meli, kdyz jsi byla "jen" dcera nebo tak. No a tvuj muz v tom jede tez, protoze on je pricinou tveho materstvi. Pardon za (mozna nevitanou) psychoanalyzu, ale u nas to treba v tomhle modelu trochu jede.
    Jinak podobne zazitky s detmi, ktere jsou vesele, kdyz nevidi chybejiciho rodice, a pak zacnou byt plactive, kdyz se ten onen objevi, mam taky. Bohuzel tez casto ze strany toho, kdo chybi (pracovala jsem celkem brzo, kdyz byly deti mimina, a muz byl na RD, na druhou stranu, kdyz pracoval on, tak take byl pravidelne pryc pres noc). Taky myslim, ze to je, jak jsi psala - malinke deti si prilis neuvedomuji absenci rodice, dokud ho na vlastni oci nevidi. Tak hodne stesti v tech rodinnych vztazich. Jak jsou v tom deti, tak se clovek porad snazi o nejaky kompromis, a zhusta si pak pripada jako trotl :(
    BONIE
    BONIE --- ---
    VERONIKA22: no já mám asi kolem sebe samé děti, co si prostě samy lehnou, přitulí se k plyšákovi a spí.. to je fakt na závist :D nejvíc mě dostal syn od kamarádky (3,5 let), který se v průběhu návštěvy sám mamky zeptal, jestli může jít spát, vylezl si do postele a během našich hovorů sám na dvě hoďky vytuhl.. z toho mi jen spadla čelist .)
    ADD
    ADD --- ---
    BONIE: Nutit někoho spát je padlý na hlavu, podle mě. Člověk má spát, když je unavený, ne, když se to jiným hodí do programu. (Chápu, že fajn mít chvíli, kdy dítě nelítá bytem, ale já bych jim prostě nic takového nedělala. Když chtějí spát, tak jdou, a já toho využiju.)
    VERONIKA22
    VERONIKA22 --- ---
    BONIE:naše usínala s náma držící se za ruku a pak z ničeho nic ode dneška už nikdy více :o/
    s tím nenaučili to neřeš. i kdyby tam byl zlozvyk na to prso, tak potomek nyní nebude celé odpoledne krásně fungovat bez zívání. nezívá tak opravdu vydrží a spánek ho zdržuje.
    já pro změnu díky dcerce začínám mít zase pocit, že děti víc jak 3,5roku co po obědě ( doma ) spí jsou nějaký vadný :oD ( myšleno ve vtipu )
    VERONIKA22
    VERONIKA22 --- ---
    BONIE: sousedce nespí chlapeček od 1,5 roku a mně dcerka od 25měsíců. taky jsem se toho spánku nechtěla vzdát ale 20minutový boj v posteli je ještě nic. my zápasily 40min a spánek nakonec přišel až po zlém. po 2týdnech jsem to vzdala, že je mi jí líto. takže nyní celé odpoledne krásně funguje a večer mezi 19-19,30 vytuhne do 2sek.
    a dokonce se teď už i modlim aby odpoledne nespala. když vyjímečně 1x měsíčně usne tak pak usne někdy po 21,30hod a to opět nemůžu vydýchat.
    BONIE
    BONIE --- ---
    TORUVIEL: no je to dost živel právě :)
    všude většinou slychávám, že když děti nespí, tak za to můžou rodiče, protože ho to jakoby nenaučili.. něco na tom bude, protože on dost usnínal u prsa, takže po tom co jsem ho odstavilo, už to možné není..
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    BONIE: Tak už jsem tu v minulosti četla různé názory a není to zas tak neobvyklé, jsou i děti, co nespí přes den vůbec třeba od 1 roku, nebo i dřív. Chápu, že chceš čas po obědě jen pro sebe a malé (chápu to velice dobře, ačkoliv mám jen 1 dítě). Ale zase to nějak lámat přes koleno, to nevím, jestli tě to uspávání nakonec nevysílí víc, než kdyby starší nespal (nevim, jakej je to živel).
    BONIE
    BONIE --- ---
    prosím vás máte doma někdo dítě, které cca od 1,5 roku odmítá po obědě spát? řeším to už několik měsíců, jsou to šílené boje, ale pořád se odpoledního spánku vzdát nechci.. pravda je, že si kolikrát říkám, jeslti to vůbec potřebuje, všichni okolo mi tvrdí, že je na to ještě malý a že spát se musí, ale on si jde po obědě hrát, vůbec nevypadá unaveně a tak ho rvu do postele přímo ze hry, kde spolu třeba 20 min i déle zápasíme, než konečně usne.. pak se vzbudí a je třeba půl hodiny protivný.. když spát nejde, je v pohodě a v sedm vytuhne jak nic.. tak prostě nevím.. dávám ho spát hlavně kvůli sobě, abych si odpočinula a te'd máme ještě 14 denní miminko, takže je to čas i pro nás dvě.. no nevím co s tím, ty boje mě dost psychicky ubíjí, tak budu ráda za názory..
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    LANTHAL: tak já jsem nikoho neodsuzovala, navíc píšu, že každej je individuál a proto se ptám, jestli se to dá poznat nebo ne.
    LANTHAL
    LANTHAL --- ---
    RACHEL: no takhle je to minimálně u nás - o povaze ... a právě se můžu vzteknout, když mi někdo naznačí, že asi dělám někde chybu - třeba ho moc mazlim, nosim (takže to vypadá, že je z něj mamánek).. nebo ho málo mazlim, nosim ... ;) Sama jsem z toho trochu nešťastná, protože on je velmi hravej, fantazie bez hranic, ale "na veřejnosti" vypadá jak děsnej suchar a bojánek.
    Prostě děti jsou různý, a takhle rychle (od)soudit podle chování dítěte, co mamina dělá nebo nedělá, to mi přijde v takovýhle situaci nepřiměřený.
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    ARQANA: jo popsala bych to stejně "Když shledá prostředí bezpečným a má mě v dohledu",
    třeba když nás někdo osloví na ulici, tak se mě drží, ale když přijdem někam do herny a ví, že sedím támhle, tak lítá a moc si mě nevšímá.
    ARQANA
    ARQANA --- ---
    RACHEL: My to na synovi pozorovali taky. Chodili jsme do kolektivu zhruba od jeho roku a býval tam nadsenej a samostatnej a potreboval nás jen v dohledu. To se samozřejmě i časem mění. Ale on neni zadnej lev salonu, naopak je velmi opatrnej a na ulici se ode me daleko nepustí. Kdyz to prostředí ale shledá bezpečným, tak je v klidu a zároveň ví, ze nám muže věřit, ze mu nikam nezmizime.
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    LANTHAL: každopádně ale pro mně a pro mou rodinu je důkazem toho, že rozhodně není kvůli nošení na mně nezdravě závislej, spíš se poslední dobou odváží čím dál víc sám...
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    LANTHAL: ok, myslíš, že je to teda o povaze...
    ARQANA
    ARQANA --- ---
    SELLIGAN: Ať si trhnou! :) to je porad kecu. Doufala jsem, ze kdyz budu mít druhy dite, nebudu to uz muset poslouchat a zase to samy: zvykla sis ji na houpani, snad ji das cepicku, at si zvyká bez maminky... Bla bla. Chápu, ze nás vychovávali za normalizace, ale to neznamená, ze to budem dělat stejne. Ty znáš svý dite lip, nez kdokoli, obzvlášt, kdyz se málo videj. Drž se a nenech se rozhodit. Máma rozumi dítěti nejlíp. Pak táta a pak dlouho dlouho nikdo ;)
    LANTHAL
    LANTHAL --- ---
    RACHEL: věř mi, že to se tedy poznat rozhodně nedá ... můj kluk byl nošenej, je mazlenej, s náma tedy v posteli nespával, ale spíš proto, že tam prostě brečel a neusnul, potřebuje na spaní svůj klid a prostor od mimina. Doma je v pohodě, klidně si půl hodiny hraje úplně v jiný místnosti než jsem já, nebo na zahradě o něm třeba i hodinu nevim. Ale mezi hodně cizíma lidma v uzavřenym prostoru, kde se od něj žádá nějaká akce (tancování, plnění úkolů,..) ztuhne a dokud se nerozkouká nehne se ode mě a nechce nic dělat. Někdy to trvá třeba hodinu a někdy to nezvládne za celou akci. Já se z toho můžu zbláznit - lákám ho, vodim ho za ruku, beru do náručí, vysvětluju, můžu se na hlavu postavit, ale neudělám s tím nic. Takže nějaký maškarní nebo jiný hromadný akce s dětma a neznámýma lidma jsou pro něj prostě stres a nejspíš i hrůza.
    Přitom doma zpívá jak operní pěvec a tancuje jak největší diskoboy. Je mu 3,5 roku.
    Některý děti jsou prostě introvertní, stejně jako některý dospělí. A můžeš je umazlit a unosit k smrti, ale stejně to nezměníš.
    Tohle bych vůbec nošení a kontaktnímu rodičovství tedy nepřipisovala ...
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    a už ještě se svěřím já, už tak dva týdny přemýšlím nad tím, jestli to, že Matýsek byl nošenej, hodně mazlenej, spal s náma do roka, tak teď ve 22 měsících je docela dost samostatnej, nevisí na mě, přijdem někam a hned si jde hledat hračky, všude šplhá.
    mazlí se rád před spaním, ale už si dost často najde svojí zábavu sám. mě volá, když chce něco podat nebo mi něco ukázat.

    příklad, dneska jsme byli v dětské herně, Matěj tam lítal, furt někde lezl a byl tam stejně starej chlapeček a ten se skoro nehnul od maminky. já vím, každý dítě je individuální, třeba neměl svůj den, ale jestli se to dá poznat už takhle skoro ve dvou letech...?

    každopádně mám argument pro své rýpavé tetičky, které když viděly nosítko, tak to byla klasika: "Rozmazlíš ho, bude na tobě pořád viset, sám neusne, bla bla bla..." protože po tom roce, roce a půl je to zvědavý objevitel :)
    naopak bych se spíš mazlila víc já mi někdy přijde :)
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    SELLIGAN: je to těžké, ale dej na svůj instinkt, na své pocity.
    když byly malýmu dva měsíce, tak jsem byla týden u našich a pak přijel muž a chtěl být pořád u něj. taky teď nejezdíme na víc než čtyři noci, aby se mu moc nestýskalo.
    a hlavně se stýská i tatínkovi :)
    SELLIGAN
    SELLIGAN --- ---
    tak se asi potřebuju vypovídat..
    Mám 6m kontaktní a společenské dítě. Má rádo cizí lidi, usmívá se na kdekoho, tlemí se na manžela a pozná jeho hlas dokonale tak, že přeruší jakoukoliv činnost ( i kojení) a otáčí hlavu, čeká, kdy se objeví ve dveřích a ona se bude smát od ucha k uchu. Zbožňuje ho prostě. Tohle není nic nezvyklého, to má určitě většina dětí.
    A teď k samotné věci. Nějak jsme vyměkla a souhlasila, že pojedu za rodiči na Slovensko. Rovnou jsem jim řekla, že tam budu tak max 4 dny. Už to je naštvalo, že to se nevyplatí a tak.. (já tam s nimi ani sama déle nevydržím)
    Řekla jsem jim, že dcerka je hodně na manžela fixovaná a že i jemu budeme chybět, čemuž se vysmáli, že prý "ať si zvyká" (proč?? na co??)

    Když jsem byla u nich, tak jsem jen poslouchala narážky "však vidíš, že za ním nebrečí, že jí je tu dobře" nebo "copak, už vám tatínek nadával, že nejste doma?" Ano, bylo jí tam dobře, smála se na ně, dokonce se jí i celkem dobře spalo (na vesnici, všude ticho, tma, zima) v problémových chvílích předávali dítě mě, takže pro ně to nebyla zátěž jakákoliv..
    a kvůli kalamitě jsme zůstávali téměř celý týden, nešlo ani vyjet z vesničky, vlaky nejezdily...

    když jsem konečně přijela na nádraží do Prahy, manžel nás vyzvedával a ona pokaždé, když se na něj podívala, dostala totální hysterický záchvat pláče. Trvalo to skoro dva dny. Myslím, že jí až v tu chvíli došlo, že nás prostě "opustil". Když se mě naši pak ptali, jak se malá aklimatizuje doma, tohle jsme jim řekla, načež jsem byla označena za domýšlivou, že tohle přeci děti takhle nepřemýšlí a že ho měla prostě za cizího.Jenže ona má ráda i cizí lidi, nikdy mi hystericky nepláče v kontaktu s lidmi.

    Tak jsem zas jednou byla za vola. Mí rodiče nepochopí, že dcera nás potřebuje oba a myslí si, že věcem přikládám větší důraz než mají. A já vím, že dokud malé nebudu moci vysvětlit, proč s námi tatínek není, že prostě bez něj jezdit na dlouho nebudeme

    konec výlevu..
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam