FRONEMA: Mně přijde, že tyhle jazykové detaily jsou dost závislé na jazyku, kterým se říkají. Dovedu si představit říct větu s válečkem v angličtině, aby nezněla blbě, ale v češtině mi to zní spíš ironicky.

Tak jsem precetla asi prvni tretinu respektovat a byt respektovan a musim rict ze ta knizka od Naomi se mi teda libila vyrazne vic. nektery veci mi tam vylozene drhnou, jakoze na zacatku rikaji ze moralizovani a poucovani je spatne, ale pak navrhuji vety typu "pred jidlem si myjeme ruce" ktery v moji predstave jak mi to matka rika teda budi dost odpor. Nebo jak tam bylo nerikejte "vyvalej to testo lahvi" ale "nekdy pomuze pouzit misto valecku lahev", to mi prijde ta prvni varianta lepsi (v predstave ze to dite se chce ucit varit)

vy co to znate a pouzivate, co si o tom myslite?

NIENNA: to bylo v době, kdy jsem mobil ještě ani neměla :-)

Já umím mobil na přítele a na děti (čímž si hodně zvyšuju skóre, jelikož jich je hodně) a na kamarádku a pak ještě na pár lidí, ale je to bída, samozřejmě.

ANNAWA: Taky mám hrozně konkrétní představivost... umírala bych za dveřmi hrůzou (naše dveře vyrazit nejdou)...a zvonila na všechny sousedy... :-) Ale hlavně zásadne držím v ruce klíče a mobil (i když náhoda je blbec, že...).
Jsi dobrá!!! Já umím čísla dvě - na manžela a na svého otce (bydlí v Praze a je schopen reagovat v krizových situacích; mají naše náhradní klíče). Moje mamka má nezapamatovatelné číslo (a navíc neumí jednat v krizových situacích) a možná bych vypotila číslo sestry (ale asi až na druhý nebo třetí pokus - problém je s předvolbou)... :-)

NIENNA: Já si teda kromě svého pamatuju z hlavy jen manželův, ale rodiče máme oboje víc než 100km daleko, takže ti by mi v takové situaci stejně nepomohli. Spíš bych si mohla zapamatovat číslo na nějakou kamarádku, aby byla záloha. Ono stačí, když se člověk dovolá někomu, kdo je schopný ta další čísla najít a nadiktovat.

PIDALA: No, ještě, že neřídím... :-)

INUSHKA: To jednak... - poctivě jsem se naučila dvě telefoní čísla, když jsem zjistila, že pacienti, které přijímáme zásadně neumí telefon na nikoho (jen svůj) a vše čtou z mobilu. Když mobil není nebo nemá šťávu, tak prostě neví...
No a druhá věc...to co píše PIDALA - nutné je "zapnout mozek"...Když jsem se na to té kamarádky ptala...že bych nedokázala odejít a jet tak daleko, že bych se pokusila se nějak spojit s rodiči...tak přiznala, že jí to prostě nenapadlo....hrozně se bála a prostě vyrazila... To pak přiznala, že měla ještě kliku, že u rodičů byl někdo doma (bratr náhodou), protože bylo pravděpodobnější, že tam nikdo nebude... Měla vlastně štěstí (i když to tak v ten moment nevnímala) - dostala se k náhradním klíčům a dítěti se nic nestalo... :-)

PIDALA: Uf, to ti nezávidím. Já si to taky hlídám až úzkostlivě. Klíče od auta zásasně do kapsy, pokud nemám, tak navláct kroužek na prst, i když překáží. Když opouštím dům a malá je vevnitř (nachystaná v kočárku nebo třeba když jdu se smetím k popelnici), zásadně nechávám klíče zvenku v zámku, abych měla jistotu, že si je nezabouchnu a zároveň že zevnitř nejsou v zámku jiné. To se nám stalo krátce po nastěhování, naštěstí ještě bez dítěte - muž nechal zevnitř v zámku svoje klíče, já si toho nevšimla a když jsme odcházeli, vzala jsem svoje, zabouchla a zjistila, že nejde zamknout - a tím pádem ani odemknout. No, museli jsme volat zámečníka a muže to stálo půl dne času. Ale klíče v zámku nechává pořád :-/

NIENNA: Jaj, přes půl Prahy pro klíče, to bych umřela strachy. Asi bych v takové situaci zkusila zastavit kohokoliv na ulici a poprosit o půjčení telefonu, abych mohla těm rodičům zavolat a počkat na ně na místě. Měla bych o trošku lepší pocit, když bych seděla na druhé sraně těch zavřených dveří a mohla s dítětem aspoň slovně komunikovat. Ale to předpokládá, že si člověk pamatuje aspoň jedno telefonní číslo, což už dneska taky není moc běžné, jak tak sleduju kolem sebe.

NIENNA: Já ví že se to stává, taky jsem si na tyhle věci vždycky dávala pozor. Vůbec mě ale nenapadlo, že si mohu zamknout auto, když mám otevřené dveře. V první chvíli jsem myslela, že rozbiju okénko u auta, ale pak jsem naštěstí zapnula mozek :-)

PIDALA: Páni...velký soucit...Hrozně si to hlídám, protože dvěma kamarádkám se stalo podobné...
Jedna vyndala dítě (cca roční) z kočárku, dala ho do bytu a ještě šla vyndat věci z kočáru - kočár nechává před dveřmi na takovém zamykacím zápraží...malej nelenil, vstal, zabouchnul dveře... Klíče samozřejmě byly už v bytě... :-( Přesně to popisovala jako strašnou paniku, hrůzu...pak ji napadlo zazvonit u sousedů - měla kliku, byl tam manžel od sousedky (náhodou) a on je zámečník, tak jí otevřel... :-) Hrozně se bála aby si malej nevylezl pro nože nebo tak...naštěstí seděl za dveřmi a bulel...
No a druhý bylo z mého pohledu ještě horší. Kamarádka dala do bytu holčiku, klíče, mobil...dcerka jí dveře zavřela, když ještě pro něco vyšla ven...bez klíčů, bez mobilu, nikdo ze sousedů doma...tak musela ke svým rodičům, ale to je přes kus Prahy...byla pryč asi hodinu, než se vrátila z náhradními klíčky... Naštěstí se taky nic nestalo... :-)

TAKŽE NEBOJ - STÁVÁ SE I V LEPŠÍCH RODINÁCH... :-D Hlavně, že to dobře dopadlo...

Mně se dnes povedla jobovka, až se musím podělit...
Kurtovala jsem Barunku v autosedačce na zadní sedadlo, k čemuž potřebuji dvě ruce, takže jsem si odložila klíč od auta a příruční tašku na přední sedadlo, že si to vezmu, až sednu za volant. Jenže jsem si nevšimla, že jsem si patrně tím odložením na přední sedadlo ty klíče zmáčkla a auto se zamklo. A já zabouchla zadní dveře u Barči, a při pokusu nasednout jsme zjistila, že jsem si v autě zabouchla dítě, klíč od auta a tašku s klíčem od domu, kde je náhradní klíč k autu!!! Minuta paniky a pak mi došlo, že tchán, bydlící ve stejné vsi má vlastně od našeho domu náhradní klíče, takže jsme se proběhla k němu, vypůjčila si klíče a naštěstí doma hned klíč našla. Ale ten pocit!!! Nadávám si ještě teď a jsem poučena, že nemám dávat klíče z ruky, dokud nesedím za volantem.

MEDVED007: podle mě je to dítětem, moje první dítě jedo vcelku dobře, druhé, s nímž jsem neměla čas se crcat, mizerně, kousky byly scifi snad do dvou let a tak, většinou radši nejedl nic. Třetí jí odjakživa dobře, kousky, žmolky, všechno je mu fuk. Jediné jídlo které nejí je kapusta, víc jsme jich zatím neobjevili.

THURINGWETHIL: zcela souhlasím, u nás taky indivindi....starší jedla hladce mixované hluboce po roce a fakt normální jídlo jestli v 1,5 roce, spíš dýl....jak tam byly pidikousky, tak předváděla dávící záchvaty, zvracení apod....jako prvomatka jsem si to prostě nelajsla....druhá holka je žravec a v roce jedla prakticky to samé co zbytek rodiny...u první dcery naprosté scifi....ano, nemastila jsem se s ní jako se starší, ale prostě ona je velký jedlík a nedělala v tomhle směru potíže...pro mě po trápení s první vyloženě zázrak :-)

TULENI: No nevím...určitě bych to neviděla jako platné ve všech případech... :-) Spíš to vidím jako THURINGWETHIL: ač mám teda jen jedno dítě... Nikdy jsem nemixovala - jen mačkala vidličkou... L. si s kousky poradila a poradí (hraniční velikost je kuskus -sní, ale už se tváří divně... ale zase hrášek pomačkaný třeba sní, tak nevím)...Ale kusy nemá ráda...a i když je kousek větší, tak si ho vyndavá z pusinky...(jsem se jí snažila postupně zvětšovat kousky, že to třeba takhle půjde). Vždycky jen koukám na fotky vašich dětí, jak si berou ze stolu A SNÍ TO. Lenka je taky zvědavá...a občas něco ukořistí...ale do pusy to nedá (to jen hračky apod.)...a když dá tak to pak plive... Pečivo vůbec nechce - jakmile se to rozpadne v pusince na drobečky, tak to začne plivat,vyndavat ručičkou a vůbec se tváří ublíženě... Tak čekám až jí to přejde. Jí hezky - jogurt, masozeleninu s přílohou (mačkanou vidličkou ne moc na jemno a smíchanou),banán (taky jen mačkaný - sice s kousky ale mačkaný...jsem si myslela, že banán by mohla zvládnout pochopit, že se ukousne a sní...no ani náhodou), kaše.... Jsou děti, co jí hůř... jsem vděčná.

NABIS: Dávám tak půl na půl skleničky a vařenou zeleninu, ale tu kupuju mraženou, čerstvou až bude čerstvá. Ovoce taky ze skleniček, u toho jsem u prvního vydržela docela dlouho, protože mě nebavilo to zpracovávat, a on ho měl radši. Akorát banány mačkám ručne, tak shnilá ještě nejsem. Ovocné skleničky kupuju taky v DM ty pro dospělé, je to mnohem lacinější, a já to, ehm, taky docela ráda...:c))


INUSHKA: Já jsem začínala u obou, ani jeden z nich na to IMO nebyl zralý. U prvního jsem dávala zeleninu flaškou, u druhého jsem se na to vyprdla a začala až zhruba v šesti měsících. Jela jsem cca po třech dnech, ale stejně má mladej exém a já furt nemůžu přijít na to, z čeho to je:/ A ke lžičkám - oni toho hlavně ze začátku víc nesnědli, staršího nepočítám, stejně ho podezřívám, že chtěl vyvinout fotosyntézu, ale i mladší postupoval docela pomalu, dostat se na plnou dávku (což je pro něj momentálně cca 100 g zeleniny v sedmi a půl měsících, nějak to nepovažuje za plnohodnotné jídlo) trvalo asi čtrnáct dní. Prvního jsem krmila v polosedě na sobě, druhého v autosedačce.