ALDETRUDA: Za chvili to budou ctyri roky, co mame dite/deti v posteli. Muz tvrdi, ze se nevyspi, ale porad zije. :-) Ja preferuju, ze je muzu rychle utesovat, kdyz je problem. Da se to.

TAPINA: Je to hodně složité téma, není vegetarián jako vegetarián, věřící jako věřící atd. Věc lze podat tak nebo onak, násilně přesvědčovat, vůbec nepřesvědčovat atd., ale nakonec si myslím, že ty děti nás tak jako tak překvapí svou vlastní cestou a názory, ať už si hrajeme na jejich sochaře nebo je necháváme růst jak dříví v lese.

TORUVIEL: Ano, tímhle směrem se dítě často rozhodne samo, to je to, o čem jsem psala níže. Problém bývá na opačnou stranu. Když rodiče jsou vegetariáni, obvykle mají sami k zabíjení zvířat odpor a nepodají to dítěti jako normální věc. Automaticky mu to podávají negativně, takže tady je šance na samostatné rozhodování dost zmenšená a skoro bych řekla, že posunutá až někam k dospělosti.

ALDETRUDA: to by mě taky zajímalo...naše mimino se teprve začalo převracet, ale s velikou chutí to trénuje ve dvě, ve tři ráno, vesele si u toho hýká a žďouchá do nás. No a až bude ještě větší, tak si to taky moc nedovedu představit.

BONIE: Myslím, že je možná dobré to nechat na dítěti. Ono si samo bude všímat, že třeba maminka u babičky při nedělní večeři maso nejí atd., časem se začne ptát "proč?" (takové to období), tak až začne, tak mu budu odpovídat, ukazovat. Doufám, že to vyplyne tak nějak nenásilně, rozhodně nebudu do dítěte hustit nějaké krvavé informace o tom jak chůďátka zvířátka kvůli našemu apetitu umírají a že by se mělo rozhodnout, zda to bude či nebude podporovat (teď trochu přeháním). Výsledné rozhodnutí je už na dítěti, je mi to celkem jedno, jak se rozhodne, já mu ukážu to, jak to vidím já, jiní mu zase ukážou svůj přístup, ono si najde svou cestu, třeba zase úplně jinou.

Vy, co spíte s miminem v jedné posteli, jak to děláte, abyste se doopravdy vyspali? My teda Bertíka večer ukládáme do jeho postýlky, ale když v noci brečí, obvykle putuje k nám. Dokud u nás opravdu spal nebo se trochu vrtěl, tak to šlo, ale teď je schopný třeba od jedné do tří nám (teda hlavně manželovi) lézt po hlavě, skákat po nás a jinak terorizovat. Dá se s tím něco dělat? Už je to vážně neúnosné...

TAPINA: To se nedá takhle zjednodušovat, je to individuální, mně nikdo nikdy nenasazoval do hlavy, že zabíjení zvířat pro maso je špatné, naopak, bylo to u nás na venkově běžné (měli jsme králíky, ovce, sousedi prasata), ale od dětství mi to vadilo, takže už od útlého věku maso odmítám.

BALAENA: "pakáko" na rozporce? :-) Já jsem na zabijačku k babičce coby malé dítě jezdila hrozně ráda, i když to bylo tak příšerně brzo a skoro ještě potmě, že jsem si připadala jako v nějakém trochu nereálném světě.
U nás doma se maso docela řeší, protože přítel a nejstarší syn jsou vegetariáni, čili stejně v 95% případů vařím něco bez masa, sama jím maso hodně málo a ani B ho moc nedávám, ale přirozeně mu říkáme, že zvířata v přírodě se navzájem zabíjejí a jak bydlíme na vesnici a máme slepice a sousedi i kuřata, myslím, ž to k němu doputuje tak nějak přirozeně.

BONIE: myslim, ze neni nic spatneho na tom diteti vysvetlit, ze obvykle se maso spis ji, ale ty osobne maso nejis z tech a tech duvodu. Taky se da mluvit o tom, proc ho tedy davas diteti (na tom se daji vysvetli nejake klady masojezeni). Akorat bych to dal nerozvijela ve stylu "az budes vetsi, tak si budes moct vybrat". Mozna te dite prekvapi nejakym vlastnim planem, v tomhle veku uz lecos vymysli :)
A s tou citlivosti - jo, ale jak uz tu mnozi psali, prehnanymi ohledy z toho muzes udelat daleko vetsi tema, nez to pro dite je.

no o rozhodnutí mi až tak nejde.. to chápu, že je těžké (vliv okolí atd....) a já sama jsem rozhodnutá taky, maso dávám (ne sice často a převážně spíš ryby) ale chci ho podávat i s reálnou informací.. tak jak se to snažím dělat ve všem.. a u toho jídla mi to přijde důležité.. ale těžko se to někdy vysvětluje i dospělým a tří letému dítěti nemůžu pustit záběry z jatek že.. ale tohle je realita a pravda a pokud chci, aby žili co nejvíc vědomě, chci jim tyhle informace dávat.. ale citlivě no

BONIE: nemyslím, že takhle malé dítě se může kvalifikovaně rozhodnout....obecně dítě se asi hodně dlouho nemůže kvalifikovaně rozhodnout....rozhodni se ty a dítěti vylož své rozhodnutí.....bude mít ještě moře let na to, aby se rozhodovalo samostatně.....

ADD: maso v zásadě není nutné, pokud tomu přizpůsobíš jídelníček. ale to je spíš na vege diskusi...

BONIE: Na to si myslím, že je čas později. Děti mívají často "vegetariánské" období, kdy jim těch zvířat začne být líto. Většinou to trvá jen do dalšího oběda, v rodinách, kde se maso jí, ale dovedu si představit, že ve vegetariánském prostředí se z toho dá vyprofilovat nějaké to vlastní rozhodnutí. Dřív ne, dřív mu podsouváš svou alternativu tak nebo tak.

BONIE: Na to máš dítě ještě malý, ne? Zatím bych ho nenutila se rozhodovat, jen bych mu o vegetariánech normálně říkala. Nevím, do kdy doktoři považují maso za nutné, ale až tehdy bych ho začala někam popostrkovat.

BONIE: Benýs to bere naprosto věcně. Taky jsem se bála o Vánocích kádí s rybama, moc se mu líbilo, jak tam ryby plavou, a já se bála, až uvidí pána se sekáčkem - a houby, prohlásil, že se "chce dívat, jak pán klájí lybičky na kousky" a bylo.
Jednu dobu jsme se hodně dívali na dokumenty o zvířátkách, tak jsme mu vysvětlovali, že lvi žerou jen slabé a nemocné antilopy, které by se jinak trápily... a pak sem se děsila, až někdy můj táta řekne, že už je starý a nemocný a Benýs ho utěší "Neboj, pšijde lev a sežele tě, aby ses netlápil". ;-) Ale naštěstí na to zatím nedošlo.
Jedny zvířátka prostě žerou jiná zvířátka, aby přežila... snažíme se to brát věcně. Kluci naštěstí maso milují, takže přílišný sentiment se jim nehodí do krámu. :-)

TAPINA: ano, pozdější živnotní zkušenost - pes a morče... a kočka a křeček......

BONIE: Já si taky myslím, že to děti netraumatizuje, dokud jim dospělí nenasadí do hlavy, že by mělo. Je to přece úplně přirozené a taky se to všude v přírodě děje, i malé dítě už se setká třeba s tím, že kočky chytají myši a vůbec zvířata se mezi sebou zabíjejí na jídlo, ne?

FUNTL: to jsem měla stejně, když jsem byla malá.. strašně jsem brečela, když naši chtěli něco vyhodit.. bylo to proto, že jsem si žila dost ve fantazijním světě a věci pro mě byly opravu živé.. na smetišti pak smutné a opuštěné.. .)