MALA_MISIA: V šátku jsem nosila denně když bylo malému málo (do 3 měsíců? 5? sama nevim...). Střídala jsem s kočárem dle trasy. Doma jsem ho v šátku neměla, protože mu to nevyhovovalo, měl rád šátek jen za chůze, už popocházení těžko snášel. Kočár měl raději, tedy jsem ho vozila i v něm. Přešli jsme, když začal držet hlavičku, spíše na nosítko, především na výlety, protože v něm byl i za spánku snadno předatelný mezi mnou a mužem nebo se to dá snadno bez sundání otočit zepředu dozadu (beco butterfly) a není mi v něm takové vedro. Momentálně v 16 m používáme na výlety krosničku deutra kid komfort 3 (mám ráda svoje záda), kratší procházky capká sám, po městě golfky. Malý má jen něco málo přes 10 kilo, potkávám občas kamarádku s podstatně větším batoletem v manduce a nechápu, jak to zvládá (resp. sama říká, že blbě).
Ostatní úplně nevim - je milion pět způsobů, jak vychovat spokojené dítě, takže se tím moc nestresuju. Někdy pláče, protože něco - to jde řešit, někdy pláče, protože vůbec netuším, co, a pochovat/zabavit/... nechce, často se vzteká, že nemůže běhat do vozovky a lézt na okno a tak, že mi nemůže mlátit do počítače, pít kafe,... někdy se to daří řešit v klidu a pohodě a spokojenosti obou, někdy ne. Beru to tak, že jsem nejlepší máma, jaká dokážu být. Včetně toho, že jsem někdy unavená, nemám na některé věci nervy a řeším je ne zcela ideálně nebo kontraproduktivně - holt jsem člověk a ne robot. Prostě doufám, že jsou děti dělaný i na to, že rodiče mají své chyby.
Když jsem v pohodě, zvládám, když pláče. V kombinaci unavená dlouhodobě nevyspalá matka, které je blbě, spolu s prudícím brečícím dítětem, co vstalo dupou napřed, mám opravdu co dělat - a mně to nejde do sebelítosti, ale agrese a vzteku. Naštěstí většinou zvládám dítě včas předat partnerovi, když to teda jde. Případně naložit řvoucí do kočáru a vozit, než se oba uklidníme. Ale mívám výčitky, když před ním třeba vzteky bouchnu do polštáře nebo dítě prudčeji zvednu, protože mám prostě potřebu si to fyzicky vybít. Je mi jasné, že to ze mě musí cítit, vyčítám si to a pracuje se mi s tím fakt dost těžko. Ale zvládám ho nemlátit a průběžně se to lepší, on mě docela trénuje :-).
Denní režim jsem dlouho neměla, dělala jsem to v podstatě podle sebe, protože mu to nevadilo - on si ho teď malý ale dost vynutil. Vlastně jsem to taky řešila, co denní režim, protože žádný moc nebyl, pak jsem to řešit nějak přestala a ejhle, on je. Momentálně to máme tak, že malý prostě potřebuje být venku, takže dopoledne i odpoledne někam vyrážíme. Přišlo to s tím, jak začal chodit. Je pro mě docela problém vždycky vymyslet, kam, protože běhá do silnice, když může, v přírodě ho to zas tak nebaví a je mi blbé nakýblovat se každý den k jiné kamarádce (navíc tolik lidí kolem sebe nemám a holky s dětmi v jeho věku mají více dětí a svých starostí dost, jsou rády, že mají dopoledne pro sebe), ale to by mu vyhovovalo nejvíc. Doma nevydrží. Rádi k vám někomu přijdeme na návštěvu :-))
Dudlík měl na usínání asi od čtyř měsíců, ty nejlevnější kytičky, kupovali jsme je po kilech, neb je pořád někde ztrácel. Teď po roce byl oddudlíkován, protože se v noci strašně často budil tím, že mu dudlík v nějaké tvrdší fázi spánku vypadl a v mělčí fázi mu chyběl. Brala jsem dudlík jako dobrou pomůcku na to, nezbláznit se při usínání.
Nevím ale, nakolik jsem kontaktní rodička - snažím se prostě dělat věci ke spokojenosti dítka i mě. A nevím, jak staré je tvoje dítě, devátý týden těhotenství asi ne, to bys tyhle věci neřešila ;-)