• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    YMLADRISKontaktní rodičovství - attachment parenting
    RYBKA
    RYBKA --- ---
    MALA_MISIA: Jak už tu zaznělo, ideální je nastavit si všechno tak, aby byla spokojenost na obou stranách, nedělat si násilí, protože někdo někde psal/říkal, že... Člověk je z toho pak zbytečně otrávený a frustrovaný, a když je nespokojený rodič, nemůže být spokojené ani dítě, čímž se prohlubuje nespokojenost rodiče a vzniká začarovaný kruh :-)
    Když jsem si s prvním dítětem (a s problémy s kojením) pozvala laktační poradkyni, nejlepší obecná rada, kterou mi dala (a vlastně vůbec nejlepší rada, co jsem kdy dostala), byla: Dělejte si všechno po svém tak, jak je to příjemné pro vás a pro vaše miminko. Dokud jsem se podle ní řídila, bylo všechno ok. Jakmile jsem se od ní odklonila, třeba na popud knížek nebo článků, nebo i pod nátlakem rodiny, necítila jsem se úplně dobře a dítě většinou řvalo (typický je příklad s nočníkem, když se prababičky při každé návštěvě nejvíc zajímaly, jestli už dítě chodí na nočník, po čase jsem prostě nevydržela a měla pocit, že bych s tím asi měla něco dělat, a bylo to vlastně úplně zbytečné; u druhé dcery jsem nic nehrotila a prošlo to všechno daleko snáz a přirozeněji).
    Ke konkrétním dotazům:
    Nošení - u první jsem střídala nošení a kočár podle situace, nálady, terénu... Obě další děti v šátku strávily valnou většinu dne, aspoň zezačátku, tak do tří měsíců. Umožnilo mi to mít je u sebe, a zároveň zvládnout všechny ostatní činnosti. Naštěstí tam byly spokojený, většinou v tomhle věku pobyt v šátku celý prospaly. Tak od třičtvrtě roka (zhruba) jsem nošení začala střídat s golfkama. Syna od nějakých 8 měsíců nosím minimálně kvůli zádům, u holek mě nebolely, teď jo :-/
    Dudlíky - první dítě dudlík mělo, rušili jsme ho asi ve 2,5 letech, když se uklidnila situace z přijetí sourozence. Druhé dítě dudlík mělo asi do půl roka, pak se ze dne na den rozhodlo, že dudlík je největší zlo, a už ho nechtělo (palcem ho nenahrazovalo). Třetí zatím dudlá, má ho hlavně na spaní nebo na krizové situace.
    Režim - s prvním v podstatě žádný nebyl, hodně jsme jezdily na návštěvy ke kamarádkám s dětma nebo ony k nám, nebo společně na výlety, spala i jedla, když se jí chtělo, s příkrmama se to trošku ustálilo, aspoň to jídlo bylo v přibližně stejnou dobu. U dalších dětí jakýs takýs režim byl díky potřebám těch starších, a co chodí děti do školky, je to prostě dané, musíme v nějakou dobu vstát, aby byly ve školce včas, a taky musej v určitou hodinu do postele.
    Jo a k tomu pláči - u první si pamatuju, jak jsem byla vždycky úplně vnitřně rozklepaná, když plakala a já nevěděla proč. Asi jsem postupem času nějak otupěla, u dalších jsem to neměla.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    MALA_MISIA: ja rezim zavedla az s prikrmama. Obed a koupani ma vicemene ve stejnou dobu, ostatni, jak to vyjde.
    Nosim venku se psem a na pochuzky po meste, na delsi vylety beru kocar. Dudlik nemame, nebyl potreba. Usina u kojeni, v satku, v kocare, v aute nebo pritulena k rodicovi.
    Asi bych rozmyslela a nacvicovala hlavne to spani. Dite, ktery usne samo v postylce, ma urcite neco do sebe :-)
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    MALA_MISIA: Já teda asi nejsem úplně kontaktní rodič podle defimice, spíš líný rodič :-) Nicméně mě zaujalo, jak reflektuješ svoje mateřské sebevědomí - "jak se lépe najít v roli matky a jak mít v sobě sebedůvěru, jak neřešit rady tipy a triky a víc poslouchat nitro, dítě, učit se ho správně číst a rozumět." Návod ti na to asi nikdo nedá :-) Nicméně mně v tomhle hodně pomohlo uvědomit si, že i to malé dítě je osobnost a že svůj vzájemný vztah tvoříme společně. Že celá ta zodpovědnost není jen na mně, kousíček jí má i to dítě a je potřeba mu ji nebrat, naopak mu nechávat tím víc, čím je starší. Proč já mám rozhodovat, jestli ho mám nosit nebo vozit, jestli mu mám dát dudlík nebo ne, kdy má chodit spát nebo s čím si má hrát? To zvládne samo. A proč bych to ještě navíc měla dělat podle nějakých příruček, které psal někdo, kdo moje dítě v životě neviděl? Prostě si ze všech těch tipů a triků, jak píšeš, vybrat, co se ti líbí a co by vám oběma mohlo vyhovovat, ale nebrat je jako dogmata ani jako zaručené návody. A hodně důležité je tam to "vám oběma", protože jak říkám, ve vzájemné vztahu jste dva a musíte fungovat spolu. Řešení, které skvěle vyhoví dítěti, ale tebe psychicky nebo fyzicky zničí, je špatné řešení, i kdyby tisíc příruček tvrdilo, jak je to bezva. Pro mě do téhle kategorie patří třeba společné spaní v jedné posteli. Důležité je naučit se rozlišit, co chceš opravdu ty, protože to vychází z nějaké tvojí potřeby, a co "chceš" jenom na efekt - výchovný, aby se okolí nekoukalo skrz prsty, abys dostála rozumovému přesvědčení, že takhle je to univerzálně nejlepší...
    A k těm konkrétním otázkám: Nosila jsem hlavně ven, když byla úplně malá, tak skoro denně, na procházkách se psem (byl sníh a s kočárkem se jezdilo špatně). Později vyhovoval spíš kočárek, protože chtěla mít rozhled a hrát si. Doma jsem moc nenosila, bylo to k ničemu, když jsem nechodila, tak stejně v šátku řvala a já jsem se nikdy nenaučila s miminem uvázaným na břiše cokoliv v domácnosti udělat. Moje dítě je od narození spíš individualista, usíná zásadně sama (už v porodnici, dokud jsem ji držela v náručí, tak pořád koukala, jak jsem ji šupla do postýlky, tak vytuhla) a vydrží si docela dlouho i sama hrát. V tomhle jsme si báječně sedly.
    Denní režim vykrystalizoval postupně sám. Ze začátku spala a jedla podle potřeby, ven jsme chodily podle psa. Postupně se časy spánku ustálily a dal se vytvořit trošku režim. Nikdy jsem ho ale nebrala a dodnes neberu jako něco závazného, podle čeho je potřeba plánovat program. Když můžu, tak se snažím v denním plánu zohledňovat, kdy asi bude unavená, protože v kočárku už většinou neusne a přetažené batole je opruz, ale když jsme venku, máme nějaký zajímavý program nebo prostě není unavená, tak se čas spánku posune, stejně tak jídlo.
    Dudlík měla asi první tři měsíce, pak ho sama od sebe začala plivat, tak jsem jí ho nenutila. Bohužel si navykla na cucání palce, které teď horko těžko odnaučujeme, jelikož má oba palce rudé a osypané, jak je má pořád rozmáčené.
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    RACHEL: a třeba u toho staršího si myslím, že třeba to, že řeknu - teď si chci v klidu čtvrt hodiny odpočinout a vypít čaj, jsem unavená a pak si půjdem stavět lego, jak jsi mě prosil a půjdem třeba i ven, jo? ve třech letech to celkem respektuje.
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    MALA_MISIA: dudlík používáme, starší syn se ho sá zbavil ve čtyřech měsících, vyplivnul a už nechtěl, druhorozená zatím v půl roce na uspání dudlík potřebuje, zatím to neřeším. prso nechce, ale dudlík jo.

    a nošení- jak je to tobě a dítěti příjemné/pohodlné. syn v manduce rád spal, v kočáru být nechtěl, ale stejně jsem na nákupy chodila s kočárem, on byl v nosítku a nákup jsem si pohodlně vezla :)

    taky záleží, jak spí v noci, jestli spí málo a budí se, tak je možná přespalej přes den, prostě to vyzkoušet, ale každý dítě a rodiče jsou jiní, co vám vyhovuje...
    RACHEL
    RACHEL --- ---
    ALDEMIK: já myslím, že dítěti neuškodí, když taky uvidí, že matka je jen člověk - i ty máš právo na únavu a emoce, včetně vzteku.

    já třeba našeho tříleťáka učím, jak zacházet se vztekem a je to tak, jak to děláš ty - vztek není špatný sám o sobě, je to emoce jako kterákoli jiná- čili taky učím, at si bouchne do polštáře a dupne si třeba, ale nesmí ubližovat druhým a ničit věci (anebo ať si ničí svoje hračky, ale nebudu mu kupovat nové, je mu 3,5 a celkem to chápe).

    takže pokud si ulevíš někde jinde a neječíš na dítě a nebiješ ho, tak na tom nevidím nic špatného. dělám to podobně a v momentě, kdy přijde domů muž, předávám děti, zavřu se v ložnici nebo jedu na nákup, prostě chvíli si od nich odfrknout. a u mě je to teda o tom nevyspání, to mě radši nikdo moc nedrážděte a že nejsem sluníčková maminky, když jsem čtyřikrát za noc vzhůru, starší je nemocnej, mladší řve, protože potřebuje uspat, tak si myslím, že je to naopak normální, nejsem robot...
    ALDEMIK
    ALDEMIK --- ---
    MALA_MISIA: V šátku jsem nosila denně když bylo malému málo (do 3 měsíců? 5? sama nevim...). Střídala jsem s kočárem dle trasy. Doma jsem ho v šátku neměla, protože mu to nevyhovovalo, měl rád šátek jen za chůze, už popocházení těžko snášel. Kočár měl raději, tedy jsem ho vozila i v něm. Přešli jsme, když začal držet hlavičku, spíše na nosítko, především na výlety, protože v něm byl i za spánku snadno předatelný mezi mnou a mužem nebo se to dá snadno bez sundání otočit zepředu dozadu (beco butterfly) a není mi v něm takové vedro. Momentálně v 16 m používáme na výlety krosničku deutra kid komfort 3 (mám ráda svoje záda), kratší procházky capká sám, po městě golfky. Malý má jen něco málo přes 10 kilo, potkávám občas kamarádku s podstatně větším batoletem v manduce a nechápu, jak to zvládá (resp. sama říká, že blbě).

    Ostatní úplně nevim - je milion pět způsobů, jak vychovat spokojené dítě, takže se tím moc nestresuju. Někdy pláče, protože něco - to jde řešit, někdy pláče, protože vůbec netuším, co, a pochovat/zabavit/... nechce, často se vzteká, že nemůže běhat do vozovky a lézt na okno a tak, že mi nemůže mlátit do počítače, pít kafe,... někdy se to daří řešit v klidu a pohodě a spokojenosti obou, někdy ne. Beru to tak, že jsem nejlepší máma, jaká dokážu být. Včetně toho, že jsem někdy unavená, nemám na některé věci nervy a řeším je ne zcela ideálně nebo kontraproduktivně - holt jsem člověk a ne robot. Prostě doufám, že jsou děti dělaný i na to, že rodiče mají své chyby.

    Když jsem v pohodě, zvládám, když pláče. V kombinaci unavená dlouhodobě nevyspalá matka, které je blbě, spolu s prudícím brečícím dítětem, co vstalo dupou napřed, mám opravdu co dělat - a mně to nejde do sebelítosti, ale agrese a vzteku. Naštěstí většinou zvládám dítě včas předat partnerovi, když to teda jde. Případně naložit řvoucí do kočáru a vozit, než se oba uklidníme. Ale mívám výčitky, když před ním třeba vzteky bouchnu do polštáře nebo dítě prudčeji zvednu, protože mám prostě potřebu si to fyzicky vybít. Je mi jasné, že to ze mě musí cítit, vyčítám si to a pracuje se mi s tím fakt dost těžko. Ale zvládám ho nemlátit a průběžně se to lepší, on mě docela trénuje :-).

    Denní režim jsem dlouho neměla, dělala jsem to v podstatě podle sebe, protože mu to nevadilo - on si ho teď malý ale dost vynutil. Vlastně jsem to taky řešila, co denní režim, protože žádný moc nebyl, pak jsem to řešit nějak přestala a ejhle, on je. Momentálně to máme tak, že malý prostě potřebuje být venku, takže dopoledne i odpoledne někam vyrážíme. Přišlo to s tím, jak začal chodit. Je pro mě docela problém vždycky vymyslet, kam, protože běhá do silnice, když může, v přírodě ho to zas tak nebaví a je mi blbé nakýblovat se každý den k jiné kamarádce (navíc tolik lidí kolem sebe nemám a holky s dětmi v jeho věku mají více dětí a svých starostí dost, jsou rády, že mají dopoledne pro sebe), ale to by mu vyhovovalo nejvíc. Doma nevydrží. Rádi k vám někomu přijdeme na návštěvu :-))

    Dudlík měl na usínání asi od čtyř měsíců, ty nejlevnější kytičky, kupovali jsme je po kilech, neb je pořád někde ztrácel. Teď po roce byl oddudlíkován, protože se v noci strašně často budil tím, že mu dudlík v nějaké tvrdší fázi spánku vypadl a v mělčí fázi mu chyběl. Brala jsem dudlík jako dobrou pomůcku na to, nezbláznit se při usínání.

    Nevím ale, nakolik jsem kontaktní rodička - snažím se prostě dělat věci ke spokojenosti dítka i mě. A nevím, jak staré je tvoje dítě, devátý týden těhotenství asi ne, to bys tyhle věci neřešila ;-)
    MALA_MISIA
    MALA_MISIA --- ---
    Hola, jdu si pro malý osobní výzkum. Jak často jste nosily v šátku/nosítku denně/týdně? Nebo jen na cestování ven?

    Vím, že je každé dítě jiné. Dobré je podotknout, že děti do 3 měsíců v šátku témeř celou dobu prosím a spí tam tak dlouho (skoro :D) dokud tam jsou.. takže si tim nastavuju den jak chci já, ne jak chce on ..
    Řeším teď s Cyrilem (9tt) režim/nerežim. Co denní režim (případná snaha o něj) dle kontaktního rodičovství?
    Nějak vůbec nevím co .. achjo. Možná bych spíš potřebovala návod, jak se lépe najít v roli matky a jak mít v sobě sebedůvěru, jak neřešit rady tipy a triky a víc poslouchat nitro, dítě, učit se ho správně číst a rozumět.
    Řekla bych, že doma nemám ani uplakánka ani super hodne dítě co samo usíná, samo si hraje, samo samo.. , ale takovou normu. A pořád špatně snáším, když pláče (výčitky o mé neschopnosti, nedostatečnosti, nechápavosti) a usíná jen u kojení, v šátku, .. jinak občas dudlík / to spí hned/. Takže kontaktní rodičky, používáte dudlík? Pokud ano, kdy?
    ELIS
    ELIS --- ---
    DALEEN: Jo, to uz je v planu. Diky
    DALEEN
    DALEEN --- ---
    ELIS: Zkušenost nemám ani s jedním, ale doporučila bych ti dojít si do nějakého obchodu, kde se dají vyzkoušet. Třebas zjistíš, že ti Ergo není pohodlné. Pak je vcelku jedno do jakého rozměru se dá složit.
    Mě třebas všichni doporučovali Manducu, ale když jsem si jí zkusila, tak bych v ní dítě neodnesla ani na dva metry. Mám Beco a jsem s ním maximálně spokojená.
    ELIS
    ELIS --- ---
    Ma prosim nekdo prehled v nositkach Ergo baby? Laka me poridit typ "travel", hodi se na cestovani, ze jde slozit do maleho rozmeru. Nasla jsem ale na netu nazor, ze neni tak pohodlne pro rodice na noseni jako "original". Kolik mista zabere slozeny? A v cem je jiny typ "performance"? Umi to nekdo porovnat? Ktere byste doporucili? Nosit budu ja i tatinek, do mesta i na hory. Diky!
    JESTERKA_NA_ZDI
    JESTERKA_NA_ZDI --- ---
    prosímvás nemáte někdo osobní zkušenost s kurzem Respektovat a být respektován?Mám možnost se ho zúčastnit, ale nerada bych vlítla do něčeho co stojí dost peněz zbytečně. Knihu jsem četla když jsem měla jen jedno a to velmi malé dítě a možná že v novém kontextu by to stálo za to, tak o tom uvažuji.
    VERCASKOCKAMA
    VERCASKOCKAMA --- ---
    YMLADRIS: Ze školních autorit si vybavuju dost učitelů, ale asi mě nikdo nějak výrazně nepoznamenal, resp. ne navěky :) spíš si jako první vzpomenu na pár konkrétních postav: Byla tam fyzikářka s doktorátem naštvaná na osud, že skončila na základce ("proč já se namáhám, z nikoho z vás tady nic nebude a skončíte někde u lopaty nebo za kasou, takhle já mrhám svým vzděláním..."), kdy mě fyziku doučoval doma můj táta, od kterého jsem to pochopila (a poté měla v písemkách stejně trojky, i když jsem se k výsledku dohrabala, jen jinou cestou, než ona chtěla, což tenkrát řekla i mému otci :D ). Spousty učitelů, kteří mluvili tak, že je slyšely jen první řady i při naprostém tichu, věčně si otočení zády ke třídě něco psali na tabuli místo vysvětlování, co to tam vlastně píší - typický je dějepis, ale byla to i chemie a matematika na SŠ. Ze SŠ si vybavuju ale hlavně učitele na psychologii, se kterým jsme místo přípravy k maturitě (ještěže to jeden z těch výběrových předmětů, nenašel se nikdo, kdo by si to u nás troufnul :D ) hráli hry "trpaslík, obr a čarodějnice" nebo "velká pardubická" a který se nám svěřoval se svými trápeními, kterak studoval psychologii, protože se v sobě nevyznal, a šel učit na zdrávku, aby zjistil, jestli je doopravdy gay :) (nakonec se na pomaturitním večírku opil a rozbrečel se před ostatními učiteli spolužačce na rameni, že je asi vážně na chlapy, když ho ani taková pěkná 19letá holka nepřitahuje, když ji objímá :D )
    MEDVED007
    MEDVED007 --- ---
    YMLADRIS: já za sebe jako rodič můžu říct, že se snažím (a někdy je to fakt těžké) se před dítětem nevyjadřovat o jeho učitelích ani vychovatelích.....zejména tedy ne, pokud je to negativní....jako super, dítě může mít svůj názor, ale taky je většina dětí huba nevymáchaná a nerada bych , aby někde vykládali "i maminka říkala, že ste kráva".....navíc to beru tak, že moje osobní názory na lidi, se kterými se stýkají moje děti, nejsou naprosto podstatné a pokud je daný člověk pro dítě OK, tak já to respektuju....čili by k téhle situaci nemohlo dojít......jiná věc je, když dítě má s někým problém....to je pak možné se o tom bavit, nějak to řešit....ale přiznám se, že se dycky snažím dítěti ukazovat kladné stránky dané osoby, protože vím, že s ní prostě musí nějak vyjít a nemá cenu podněcovat negativní emoce
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    YMLADRIS: A jo, díky, jdu s tím tam :-)
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    INUSHKA: pro mne spatny cas dne, ale budu moc rada kdyz pak napises co a jak. jinak na nyxu je klub o domacim vzdelavani, kde je to asi vic on topic , mozna nekdo pude
    SUCUBIS
    SUCUBIS --- ---
    za sebe mohu rici oto : na zakladce dejepis takova nuda, ze dodnes nevim rok kdy upalili Husa, na stredni dejepisar co cloveka nadchnul (mela jsem u nej za 1), matikarka na zakladce postrach vsech - ja bych na ni nenechala dopustit a diky za ni, protoze na stredni matikarka silena kravka a ja ji vubec nemusela vnimat a jeste jsem doucovala vetsinu tridy, ktera ale vubec nepochopila co ta kravka vlastne uci, no a pak je tu cestina (snad kazdej pozna, ze muj pravopis je k placi), na zakladce me ta ucitelka snad nenavidela, na stredni jsem mela profesorku, diky ktere jsem udelala maturitu za 2 (ano, kvuli gramatice, jinak by byla za 1, ja miluju knizky ... vstupni diktat v prvaku mel 53 chyb, maturitni sloh jen 3!!!)
    takze pristup ucitelu je dost dulezity, ale zas jde i o predmet, treba v nemcine jsem mela asi 5 ruznych ucitelu a neumim dodnes ani prvni lekci (taky jsem na jazyky uplnej debil)
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    Další věc je, že u těch školních autorit člověk občas zjistí, že ten, co navenek (při předávání dítěte v družině) působil jako děsná megera, je při dlouhodobějším kontaktu fajn člověk. Naší družinářky se celý zbytek školy bál a nás litovali, že ji máme, protože to byla stará babka, co štěkala po chodbách. Ale když jsme zalezli k ní na oddělení a ona si udělala svůj hrnek kafe, tak byla úžasná a chodili jsme k ní rádi.
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    Když si vzpomenu na ten gympl, tedy na dobu, kdy s člověkem třískala puberta a motivace ke studiu (či demotivace) byly všelijaké, tak nejraději jsme jako třída měli (a nejvíc respektovali) češtináře a dějepisářku. Češtinář byl starý pán již důchodového věku, který praktikoval něco, co by se dalo nazvat respektujícím přístupem. Snažil se v nás vzbudit aktivní zájem o jazyk a literaturu a velice se mu to dařilo. V hodinách se diskutovalo, přemýšlelo se nad tím, proč se co jak píše (a jak to během vývoje řeči vzniklo), a řekla bych, že z naší třídy nevylezl nikdo, kdo by v dospělosti nezvládal shodu podmětu s přísudkem a ještě si myslel, že to nevadí. Dějepisářka byla metr devadesát vysoká Valkýra s hromovým hlasem a přístupem autoritativním. Ale když tím hromovým hlasem vyprávěla o historických událostech, tak jsme seděli tiše jako pěny a poslouchali, protože to uměla podat. A taky jsme si z toho dost zapamatovali.
    Takže mně z toho vyplývá, že u kantora je důležité, aby žil pro svůj obor a uměl nakazit mládež svým nadšením. Jestli na to půjde respektujícně či autoritativně, to je podružné, pokud na to nepůjde blbě.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam