SUCUBIS: ok tak asi nic, ja jsem to nacetla a bylo to pro mne novy: ze decka posiluje pobyt s rodicem, kterej je ale totalne nasleduje, tj hru/akci ridi vyhradne to dite. Rodic je mu jen k dispozici, hraje s nim dle pokynu ditete, ale nikam to neridi ani nevede. Treba hodinu. Venuje plnou pozornost, nedela nic jinyho. Pisu to, ze by to treba mohlo pomoct, nee ze te nezajima nebo tak neco

SUCUBIS: Taky jsem to resila, kdyz jsem pracovala z domova a potrebovala neco delat a erika musela odhanet. On je tedy dost samostatne si hrajici od malicka a nenarocne miminko a posleze dite, ale pak jsem cetla naomi, ktera mk teda celkove moc nesedla, ale bylo tam, ze dite by melo mit prednost, ze kdyz takhle otravuje, je nejlepsi se sebrat a jit se mu venovat naplno. Udelala jsem to tak, kdyz proste po kolikate prisel, ze neco, zvedla jsem se od prace a sla a treba dvacet minut s nim neco stavela nebo cokoli jinyho. Pak jsem se zeptala, jestli uz je to dobry a on ze jo, ze muzu jit a byl klid treba dve hodiny, kdy jsem nemusela nic, tskze ve vysledku jsem cas vydelala a rozhodne mi nesezral i ruku

SUCUBIS: Zase si z toho nedělej vrásky, děti potřebují hodně pozornosti a lásky a někdy rodič ani nemůže mít tolik kapacity to tomu dítěti zajistit. Řekla bych, že jak jsou děti stavěné na jiné prostředí, ty naše chudé a nudné byty je moc neuspokojují v jejich touze po prozkoumávání a objevování, tak touží víc po společnosti rodičů. Vidím to teď na dceři, jsme druhý týden u mých rodičů na venkově a dcera pořád lítá venku a po mně ani nevzdechne (ale ani po babičce nebo dědovi, prostě si vystačí v tom prostředí sama). Kdežto ten byt to je holt nuda, i kdyby byl až po strop zaplněnej hračkama, nikdy to nebude tak stimulující a samostatnou hru podporující prostředí, jako příroda. Když jsme u nás doma v bytě třeba dva dny zavření (z nějakého důvodu, třeba nemoc), tak je z dcery najednou strašný upír, co člověka nenechá na chvilku vydechnout.

SUCUBIS: Vůbec netvrdím ani nenaznačuju, že je zanedbávanej (a ani mě to nenapadlo, jestli to tak vyznělo, špatně jsem to formulovala). Jen chci říct, že pro něj je to velká změna, do příchodu sourozenců měl 100 % pozornosti, a to procento se jejich narozením logicky rapidně snížilo. A je malej - oproti dvojčatům ti to tak nepřijde, ale 3letý dítě je prostě ještě fakt malý. Spoustě věcí nerozumí, není schopný situaci nějak objektivně nahlídnout, bere to ze svýho naprosto sobeckýho hlediska. Z jeho pohledu to prostě je tak, že když je hodnej, tak ho řešíš míň, než když zlobí (což je samozřejmý). Pro něj zlobení=upoutání pozornosti. Ptala ses, co s tím, jak ho usměrnit, vím, že tohle vymezení času jen pro něj raděj i v ppp a že to několika mým kamarádkám pomohlo. Nic víc za tím nehledej :-)

SUCUBIS: jak pise rybka. domluvit si s nim rande, aspon na hodinu. kdyz ne kazdy den tak aspon jednou za nekolik dni. Ptat se JEHO co ted chce delat. "Jsem ti uplne k dispozici". To je jiny nez jdem nakoupit a dostanes lizatko. Nasledovat JEHO prani.

SUCUBIS: hele, asi jsme kazda nekde jinde, ale mozna bych se zamyslela nad pojmem "priserak", ja vim, je to z legrace, nemam smysl pro humor, ale deti nerozumi ironii a nadsazce. maji rady srandu, ale jinou.

a jeste si zvyknout nemusel, je to celkem kratka doba. doporucuju knizku Sourozenecke konstelace, je v citlivem veku a dvojcata muzou pro nej byt dost tezkej kalibr.

RYBKA: hele dvojky se jeste neplazi, zatim jen pasou a valej sudy a on vazne neni zanedbavanej, ma svoje chvilky i kdyz prijde muz z prace kolikrat vezmu priseru a jdem jen ve dvou nakoupit a vzdycky si odnese z nakupu i neco pro sebe (lizatkovej maniak), naopak, kdyz treba muz mu venuje pul hodinky a pak chce neco delat, tak ho nenecha a zacne peklo, jako jasne, ta chvilka mu nestaci, ale tak uz si mohl taky zvyknout

SUCUBIS: Tak jednak tě můžu uklidnit, že naše holky začaly pastelky smysluplně využívat taky až k tomu třetímu roku, mladší (skoro 4) to moc nebere doteď, a je celkem běžný, že chlapečky v tomhle věku víc zajímaj jiný věci. A jinak za tím zlobením nejstaršího bych viděla upoutávání pozornosti (třeba to, že se na tebe tak věší, je celkem typické), dvojčata jsou náročný a péče o ně zabere (aspoň předpokládám) dost času, on je starší, rozumější, a tudíž do jisté míry odsunutý na druhou kolej, nebo to tak aspoň může vnímat. 7 měsíců není až tak dlouhá doba, může žárlit, může se pořád ještě vyrovnávat s tím, že se v jeho teritoriu objevili "vetřelci". V tomhle věku už nejspíš neležej pořád v kočárku/v postýlce/šátku, ale nějakým způsobem se pohybují v prostoru bytu, tahle fáze, kdy se miminko přesune z omezeného prostoru volně do bytu, u nás třeba byla skoro stejně náročná jako narození sourozence, takovej další zásek :-) Nejdřív jsme si dovolili donést novorozeně, a najednou si to mrně nárokuje i pobyt ve společných prostorách, doplazí se k hračkám, které dřív byly "jen její", musí se dávat pozor, aby se na sourozence nešláplo... A zároveň s ním ještě není rozumná domluva, ani hra. Pro starší dítě prostě v týhle fázi mladší bratr/sestra nemá moc výhod, ty přijdou až časem :-) Pokud je to aspoň trochu možné (a pokud jste to ještě nezavedli), zkus si každý den vyhradit třeba 15-30 minut jen na staršího, kdy bude vědět, že to je čas, kdy tě má jen a jen pro sebe. Můžete si číst, něco spolu stavět, nebo si jen povídat a mazlit se, často to pomůže překonat tohle pro ně složité období a omezí to neustálé upoutávání pozornosti. Ideální je, když mladší děti v tomhle čase ohlídá třeba tatínek, abys nemusela odcházet něco řešit a mohla se věnovat fakt jen jemu. V horším případě můžeš počkat, až budou dvojčata spát a doufat, že se nevzbudí a nejstarší nezažije to zklamání, že se zas jdeš postarat o mladší na úkor jeho.