SEBIEN: Já mám pro kluky vždycky pár svátečních kousků, které se snažím chránit, ale končí to tím, že je po čase, když z nich vyrostou, uklidím netknuté na půdu, že je snad unosí další dítě. :-) Nepodnikáme nic "lepšího", i když jdeme do kostela, vím, že budou kluci lítat po trávníku před kostelem a přijde mi škoda jim dávat nové věci... Tak už je pomalu ani nekupuju, zato na místním blešáku začínám být vyhlášený sběrač tepláků "děravý a flekatý nevaděj, hlavně, aby to trochu hřálo". Tepláky za dvacku mě nechávají zcela klidnou, pokud jde o sezení na smolném pařezu nebo ježdění po zadku na hromadě hlíny.

Zdravím, rozhodla jsem se, že si na první měsíce s miminkem pořídím nějaký elastický šátek a pak bych ráda přešla na ergonomické nosítko.
Máte někdo zkušenosti s šátky Hoppediz? Cena je dost příznivá a navíc se mi i líbí, že je dělají jednobarevné, nemám ráda ty obvyklé šátkové vzory/pruhy/...
Případně doporučili byste mi nějaký jiný elastický šátek určený pro nejmenší?
Děkuju!

Já především sama klidně přijdu k pískovišti v letních květovaných šatech, sednu si v nich na rantl a plácám bábovičky. Vždyť se to vypere. A maminky v teplákách sedí na lavičce :o)
(Já bych teda taky seděla, leč dítě mě nenechá. Jednou jedinkrát mi byl tento luxus dopřán, když jsme potkali na hřišti spolužáka ze školky. A to bylo blaho, sedět a jen se dívat, jak si hraje S NĚKÝM JINÝM :o) )

SEBIEN: Nic jineho nez wtf me nenapada. Na teplaky? Tohle fakt nepochopim, to je to delani dospelych z deti - nehybej se, neumaz se, sed klidne, nemluv..... Ja teyd v zasade neprozivam zadne obleceni, stejne nakupuju v sekacich z 90 procent, protoze "normalni" ceny mi v CR prijdou nenormalni

Mužů taky přispět zkušenosti... moji Rozi se povedlo na záchodě namalovat krásný obrázek:), nějaké srdce se jménem kamaráda, který jsme aniž bychom se na tom nějakým způsobem domlouvali s rodinou a přáteli postupně domalovavali... nakonec je z toho krásné dílo s příběhem:)

SUCUBIS: U nás třeba pomalování od fixek neřešíme vůbec. Nik přišel na to, že když řekne, že je indián, že je pak pomalování na místě a nic říct na to nemůžeme. Tak je holt ob večer indián. :-)

KOTENCE: Už vidím tříleté dítě, které má sklony být sobecké nebo agresivní, a před kterým jiné děti prchají, jak si sedne, zamyslí se nad svou situací, uvědomí si, jak se chovalo nehezky, obejde ostatní děti na hřištích, kam se před ním uchýlily, omluví se jim a pro příště se s nimi dělí o věci a nenechá se vyprovokovat k útoku. Pokud takové dítě znáš, divím se, že jsem o něm ještě nečetla v tisku.

THURINGWETHIL: Ještě mě k tomu napadla jedna věc, kterou v poslední době pozoruju nejen v souvislosti s výchovou a péčí o děti. Je to neustálé hledání viníků a potřeba jakýkoli nelad/ nehodu/ neštěstí/ průšvih někomu přišít a náležitě ho za to potrestat. Přijde mi to velmi absurdní. Děje se to od úplných blbostí po zásadní celosvětová témata, například, když se učitelka ve školce omlouvá, že má dítě na ruce čáru od fixky, protože kreslili (no a? je to dítě, znám ho, vím, že když pracuje s barvama, je špinavé, není to chyba, je to proces, jak se to dítě učí zacházet se světem), nebo když se pořádá hon na "viníka" v případě smrti dítěte po domácím porodu, nebo jako teď u té závadné vody na Praze 6, zase se hledá, kdo je za to odpovědný a jak ho potrestat. Jenže všem neštěstím se nedá zabránit, spousta událostí, interpretovaných jako něco neblahého, je přirozená a třeba i zdravá (viz. to pomalované dítě), jiné jsou výsledkem souhry okolností (jako ta závadná voda v potrubí) nebo něčeho, čemu nerozumíme a nemůžeme to změnit. Občas jde o (více či méně) uvědoměle a dobrovolně podstupované riziko. Prostě vlastně "nothing matters". Podobně to mám i s tím, když se děti učí chovat přijatelně skrze zkušenost. Když se spolužák ve školce synovi posmíval (opakovaně a tak, že syn začal říkat, že nechce chodit do školky), snažila jsem se především synovi pomoct najít strategii, jak se s tím vyrovnat (nebrat si to, reagovat tak, aby to nebylo pro spolužáka zábavné dělat apod.), nešla jsem si v první řadě stěžovat do školky, ani rodičům toho kluka. A i když jsem to nakonec ve školce řekla, snažila jsem se to formulovat tak, aby bylo jasné, že z toho učitelky neviním, jen mi přišlo fér to s nima otevřeně probrat. Každopádně mi přijde, že tohle neumíme (brát nepříjemné zkušenosti jako něco, co se děje a má smysl), a neučíme to tudíž ani své děti.
A zase jsme u schopnosti přijmout odpovědnost za důsledky vlastních činů, která je spjatá s tím, že jednáme vědomě, umíme odhalovat vlastní motivace a jsme dost srovnaní sami se sebou, abychom nepotřebovali pořád někoho (sebe) obviňovat.

TAPINA: Musím souhlasit s KOTENCE, ne každý to tak má. U nás je třeba poměrně častým jádrem konfliktů s mužem právě to, že jak on říká, já zásadně hledám nejdřív chybu u sebe a za všechny nezdary obviňuju sebe místo abych někomu (včetně jeho) po právu vynadala nebo si přímo řekla o to, co potřebuju. Neříkám, že je to tak zdravé, asi spíš není, ale mám to prostě zakořeněno hluboko v povaze (nejspíš následkem výchovy).