NEFELE: U miminka je jasné, že ho rozmazlit nelze, měla jsem ten pocit velmi jasně (a to ačkoliv jsem byla zprvu velmi nejistá matka, spoustu rad a doporučení jsem zbytečně nosila v hlavě, sice jsem se jimi neřídila, ale stejně mě znejisťovaly). Stejně tak mi nikdy neprošlo přes srdce nechat dítě takzvaně vyřvat. Později už jsem zase poznala, že dítě chce nosit proto, že vidělo, že to jde a když si dupne, tak máma ponese (to bylo už ve věku dcery, kdy ji přešlo takové to prvotní nadšení z nově objevené chůze). Teprve potom se imho dá mluvit o jakémsi "rozmazlení" dítěte, tedy když bude rodič nejistý a nakonec povolí, dítě bude vědět, že se ponese, jen musí ztropit dost humbuku, aby k tomu došlo. To se dá snadno utnout, stačí se pro to rozhodnout, dát to dítěti jasně najevo, viz
ANNAWA
Přijde mi srozumitelné vysvětlení, že dítě, které je jako malé hodně nošeno, nebojí se pak neohroženě poznávat okolní svět, jakmile k tomu přijde čas, a ví, že se vždy bude moci vrátit k matce, že nebude odmítnuto, ale že tam má bezpečné místo. Kdežto dítě, které bylo odmítáno, necháváno vyřvat, nechováno, tak trpí neustálým strachem a může se úzkostlivě držet matky a nemůže se rozvíjet a objevovat svět.
Navíc se mi líbí, když je dítě s matkou, není nikde odkládáno na zvláštní místo, ale účastní se práce apod., může to imho přispívat k jeho sociální inteligenci, pocitu, že je součástí rodiny, společnosti, že se narodilo někam, kam zapadá, patří, a není na obtíž (je vyslyšeno, není při projevu negativních emocí odkládáno apod.).
No, dalo by se o tom psát dlouho, prostě mi to dává smysl z mnoha různých úhlů pohledu :-) Samozřejmě jsou i děti, co se zas tak moc nosit nechtějí, ok, to je potřeba respektovat, každé dítě je jiné, některé se hned bez obav vrhá do dění, některé se potřebuje více rozkoukávat.