NYA: můj závěr (vidívám cca 20 triletaku) je, že ty kontaktní praktiky jsou taková hluboká výživa, ktera decku vytváří pevný bod/"svět je ok, jsem vítáno". Separační praktiky jsou jako kouření v těhotenství: ASI nějak dite poškodis, ale těžko říct jak/kde/co.
Ale to, že nekouris a jsi kontaktní ještě není "záruka" ničeho. děti hrozně moc tvaruje i tvůj předchozí život (skrz epigenetiku), porod, tvoje pohoda, jejich geny atd. Zda bude mít děcko odvážnou osobnost či ne, to nemůžeš vědět.
Ale separační praktiky jsou prostě stres, je to zbytečná ujma. blok ve vývoji.

TORUVIEL: To je fakt otázka, přijde mi, že to prezentuješ strašně extrémně. Copak jsi Báru nikdy neposadila do malé houpačky a nehoupala, protože děti se přece umí houpat samy a když ne, tak mají smůlu? B. už je velká a třeba jste i dříve měli různé možnosti, ale jak píše SEBIEN, v určitém věku se ve městě těžko hledá přiměřené vyblbnutí tak, aby dítě bylo spokojené a jeho možnosti otestované a rozvíjené.

Já vyrůstala na zahradě, kde byly stromy od maličkých po opravdu velké. Ale fakt si nemyslím, že jsem po nich lezla, když mi byl rok a půl např. Ale samotná ta zahrada nabízela dobrodružství, možnost zkoumat, někam si zalézt atp. Tohle moje děti teď nemají, nemám takhle velký a variabilní prostor, kam bych je mohla (ve 2,5 letech starší) vypustit, abych je nemusela téměř hlídat (a tedy ani pomáhat). To jen když přijedeme k mamce a zase máme k dispozici naší zahradu (a spousta okolních, děti jsou vypuštěné do uzavřené uličky a pobíhají mezi zahradami, tuhle trampolína, tamhle houpačka, někde kotě...).

NYA: Moje starší je ve svých 2,5 letech dost samostatná a nezávislá. V červnu například byla 12 dní na kolech jen s babičkou a dědou. Kontaktní výchovu asi neprovozuji úplně důsledně, ale nosila jsem, kojila na požádání, spaly jsme spolu, pokud měla zájem. Nicméně její samostatnost je daná spíš povahou, od mala byla velice společenská, což mi umožnilo trávit čas mezi lidmi, kruh se uzavírá. Rozhodně bych teď mohla zavřít pusu těm, kdo mi říkali, že ji moc nosím a udělám si z ní rozmazleného mamánka. Z toho by ji mohl obvinit jen naprostý blázen :)
Což neznamená, že mám doma věčně vysmátého andílka, je to fňukna ufňukaná a když má svůj den, je fakt na zabití. Ale to je podle mě opět spíš povahový rys, který se navíc zlepšuje s rozvojem řeči, než důsledek kontaktní výchovy.

NYA: Mám za to, že to závisí i na spoustě dalších faktorů v tom vztahu a především osobnosti dítěte. S blízkou kamarádkou máme děti stejně staré, vychovávané ve stejném duchu, moje starší je hodně samostatné, od malička bez obav odejde do cizího kolektivu, zapojí se, mladší je víc vyděšené a potřebuje trochu víc času s maminkou za zadkem, ale nakonec se taky odtrhne. Její děti bez ní nedají ani ránu, starší se částečně odpoutal před šestým rokem, zvládne být sám ve škole, ale třeba na návštěvu k nám bez maminky nepůjde. I kdyby strašně chtěl, bude ji uprošovat, snažit se, aby šla, ale když řekne, že ona nemůže, on taky nepřijde... A taky mám kamarádku, jež děti vychovávala klasicky (nechat vyřvat, když řve plácnout apod.) a její dospělá dcera je na ni stále ještě extrémně nafixovaná...

NYA: Podle mě se to nedá tak lehce říct. Strašně záleží na dítěti. Já jsem u syna postupovala dost kontaktě, spal se mnou v posteli (do teď si chodí k nám v noci lehnout), nosila jsem. Ale na druhou stranu jsem ho od malička učila, že má i jiné lidi kolem sebe, kteří ho mají rádi a postarají se o něj. Tedy nejen máma s tátou, ale babičky a dědečková. A nikdy jsem nezažila, že by mé dítě brečelo, když jsem ho nechala třebas u našich a odcházela jsem. Ve třech a půl letech mi řekl "maminko už běž a hezký den". Není moc mazlivý, že by třebas přišel a chtěl chovat, nebo něco takového.
K maldší dceři jsem chtěla přistupovat stejně a do jisté míry přistupuju. Ale ona například není kontaktní ve smyslu spaní. Pokud jsem s ní v jedné místnosti, tak neusne, natož vzít jí do postele. Byla a je nošená stejně jako syn. Je taky zvyklá od malička, že odcházím, ale nese to hůř (možná je to tedy teď nějakým obdobím). Ale je oproti synovi mazlivá. Sedne si na klín, položí hlavičku na rameno, dává pusinky. Je jí rok a půl, synovi čtyři.

Podle mě to kontaktnění má smys, podle mě si to odňuňají v nízkém věku a pak už to tak nepotřebují, jsou sebevědomější a tedy se lépe vydávají od mámy pryč. Ale taky to bude na povaze dítěte.

NYA: moje zkušenost s dětmi rozdílných povah - velká samostatnost.

TORUVIEL: není problém, že někdo řekne, že vodit děti není vhodné. To ti tady všichni odsouhlasí. Nemám pocit, že se tu s tebou někdo hádá. Jen odpovídáme na otázku "proč by to někdo dělal".

TORUVIEL: já nevím, proč pomáhají všichni....ale j pomáhala proto, že dcera už xy měsíců lezla, prakticky stejnou dobu obcházela nábytek, ale prostě se bála na nohou pustit do prostoru....byla extrémně bojácné dítě, což je jinak pro rodiče požehnání, ale v tomhle případě to prostě vadí....takže když jsem viděla dítě, které už rozhodně mělo posílené všechno v těle co potřebovalo a bylo šílené touhou chodit, tak jsem mu ty ruce podala, protože tohle dítě potřebovala posílit taky sebevědomí.....
myslím, že je nesmysl všechny dycky šmahem odsoudit, když člověk ví houby o pozadí dané věci

MEDVED007: Asi tak. Ja vedela, ze syna takhle vodit nemam, ale on v jednu chvili proste hrozne chodit chtel. Bylo to tak mesic pred tim, nez se poprve sam pustil, a tak 3 mesice uz stal a obchazel nabytek. Uplne z nej ta frustrace cisela, vztekal se, plakal. Takze jsem ho sem tam holt pridrzela, ne ze bych se sehnula az tak, aby mel ruce pred sebou, ale proste je nemel natazeny. Sam zacal chodit asi tyden pred rocnimi narozeninami, coz povazuju za celkem brzo. Rozhodne si to nevycitam.

TORUVIEL: já osobně to neobhajuju, jen říkám, že člověk má někdy předsevzetí, která nedokáže splnit a nemá cenu se tím pak nějak trápit....nejsem na to pyšná, ale prostě se stalo....zase kolem sebe vidím všechny ty zhroucené matky, které si vyčítají každou blbost, což je podle mě taky špatně....člověk má prostě nějaké limity a dělá, co může.....

Tak ono se říká, že když už dítěti pomoc, tak se předklonit až tak, že dítě za ty ruce nevisí, ale má je před tělem a opírá se o ně (jako u pasivních chodítek, které dítě strká před sebou, viděla jsem, jak se dítě známé na tohle naučilo používat stoličku). To mi přijde dobré vědět. To držení za trup už je zase extrém...

TORUVIEL: jasně, že nepomůže. Ale když se ptáš "proč by někdo dopomáhal dítěti k chůzi", tak asi proto, aby neječelo a bylo spokojený...:)

SEBIEN: Nojo, jasně že to mnoho lidí udělá, ale pomůže to? :-) Spíš jestli to dítě pak neřve ještě víc a nevyžaduje tu pomoc pokaždé, místo aby se samo snažilo.
Většinou pak lidi ty děti tahají za ty ruce a neohnou se k nim, já to prostě nerada vidím.

KYO: A proč vůbec nějak dopomáhat dítěti k chůzi? Jasně, netahat dítě za ruce, to má jako dobře, ale stejně nechápu, proč by někdo dopomáhal dítěti k chůzi. Však se to naučí samo, a čím méně se mu pomáhá, tím rychleji se to naučí...