ECLECTICA: Já si myslím, že by ti třeba i k tobě mohla nesedět představa toho, jak sedíš ve vysoké židličce a někdo do tebe cpe zeleninovou kašičku :-)
Zajímavé je položit si otázku, co je to "minulost" - už tohle, co tu píšu, je minulost. Jak vzdálená minulost/budoucnost k nám patří nebo nepatří? To se totiž netýká nej TS, ale všech lidí. Někdo třeba v minulosti udělal něco, za co se stydí nebo byl ve škole terčem šikany, nepohodl se s nějakými lidmi nebo se narodil v jiném těle, než pociťuje - a chce za tím udělat čáru, poslat to do "minulosti", ke které se nehlásí, která k němu nepatří.
Já si ale myslím, že jsou jen dvě možnosti, které spolu úzce souvisejí (vlastně jedna z druhé vyplývá) které nám umožní existovat jako celek - přijmout se v čase a bez času bez výjimek. Přijmout celý život, který k nám patří a zároveň tím, že ho přijmu, můžu žít v přítomném okamžiku a neotravují mě "nepovedené" nebo "nechtěné" části mého života. Z něj se totiž podle mě nedají beztrestně "vystřihnout" kousky, které k nám jakoby nepatří. Všechno, co se nám kdy stalo a stane, patří k celku toho života. Je to něco jako s dědictvím - dědictví můžeš buď přijmout nebo odmítnout - ale pouze celé - nemůžeš si vybrat, že přijmeš dědictví, ale pouze bez dluhů, ty dluhy jsou nedílnou součástí toho dědictví. Stejně tak, aby se člověk někam posunul a nějak se vyvíjel, patří k tomu nejen to příjemné, co prožil nebo prožije, ale i to, za co se stydí, všechny křivdy, které mu byly způsobeny i ty, které někomu způsobil, omyly atd.
To samé platí o budoucnosti - ani před ní se nedá udělat čára - to, že jednou budeme staří, možná i nemohoucí, to, že někdy umřeme, je taky fakt. Dnešní společnost hodně hraje na naše dětinské pocity - vidím strašidlo, schovám se pod peřinu, vidím lízátko, vezmu si ho.