Já se sebou v běžném životě nemám problém, protože tam neřeším, jestli jsem to nebo ono, beru se jako "já". Jakmile ale dojde na sex, je to o něco horší. Co se holek týče, tak to mám tak půl na půl, že se mi holka líbí jako holce nebo klukovi. U chlapů je to ještě horší, protože na ty jako holka nejsem vůbec s výjimkou toho, když na mě lezou "mateřské pudy", kdy mi nevadí, že mě dotyčný vnímá jako ženu a i já se tak prožívám. Jinak potřebuju muže, co se mu líbím jako muž a pak jsem něčeho schopná (jiné varianty jsem zkoušela, ale fakt to nefunguje - a se sebezapřením to nemá cenu, že) a nevadí mi nějak zásadně, že mám ve skutečnosti ženské tělo. Na veřejnosti o sobě mluvím obvykle v ženském rodě a přijde mi, že je to celkem jedno, co jsem (ty rody vnímám podobně, jako že má třeba každý člověk jiné jméno, nijak to nesouvisí s vnímáním sebe). V soukromí nebo mezi známými to střídám podle toho, jak to cítím. Možná to mám podobně jako Kawalski, nejsem ani jedno ani druhé, ale mám pocit, že jsem tak obvykle i vnímána. Co se týče těla, tak by mi skutečně nejlíp vyhovovalo, kdyby se moje tělo přizpůsobovalo aktuálně mým pocitům (něco jako měňavka nebo jako se člověk oblékne podle nálady), jen jsem si vědoma toho, že to jaksi v naší realitě nejde.
Identifikovat se nějak nechci, vyhovuje mi být obojí, protože to souvisí celkem i se způsobem myšlení, které mohu taky tranformovat - a někdy je na něco lepší ženský náhled, někdy spíš mužský - a někdy není k zahození zkombinovat oba pohledy. Zejména v mojí práci mi to hodně pomáhá.
Do žádné změny pohlaví bych nešla, ale kdybych se zítra ráno probudila a měla mužské tělo, cítila bych to stejně.