No právě. Pochopila jsem: svou "mysl" jsem si nevymyslel. Z toho ale pro mě vyplývá, že je i něco mimo ni. Nebo ne? A to by bylo právě to, co by se vymykalo zobecňujícím tvrzením "realita je efekt imaginace".
Tady odpovím ve dvou "stupních":
1) Je potřeba si ujasnit, čemu přesně chceme teď říkat "mimo mě". To, že svou mysl jsem si nevymyslel, podle mě neznamená, že je něco mimo mou mysl. Pokud je moje mysl mimo mě, jsem i já mimo sebe? (Sebe, resp. své utváření smyslu jsem nevytvořil. Moje utváření je tu (v jakém smyslu tu musím k tomu být "já", je taky třeba upřesnit - nemusím tu být jako člověk s tělem atd., to už taky je produkt (přinejmenším mj.) toho mého utváření smyslu). Lze z toho, že moje utváření je tu, usuzovat na něco dalšího, co utvořilo tohle moje utváření? Podle mě ne. Ono prostě je tu a hotovo. (Kouzlo! :) )
2) Ono i s tou "myslí" je třeba zacházet opatrně. Já jsem ji předtím pro jednoduchost převzal z Tvého příspěvku, ale raději bych mluvil prostě o jevení a mém utváření toho, co se jeví. Protože co je "mysl"? Prostě se mi něco jeví, o něčem vím, něco mi vyvstává a já do toho zasahuju. Můžu říct, že se to děje "v mé mysli", ale co tím získám? Pokud to budu myslet jen jako jiné vyjádření toho, že se mi něco jeví a já do toho zasahuju, a nebudu tím myslet zároveň, že je něco "mimo" toto jevení, tak budiž. Ale pokud tím budu myslet, že tu existuje krom toho jevení ještě nějaká ("moje") mysl (existovala by snad, i kdyby se mi nic nejevilo?), nějaká "věc", která snad předchází tomu, že o něčem vím, tak to už by podle mě byl unáhlený závěr nejasného smyslu.
Kdyby to, co jsem "nevymyslel", tedy "neimaginuji", nebyla realita (nebylo reálné) a zároveň by platilo, že jsem si svou mysl nevymyslel, pak by má mysl nebyla reálná.
No já právě nevím, v jakém smyslu je "moje mysl" "reálná". Já vím, že se mi něco jeví a že to, že se něco jeví, není můj vynález. O "realitě" toho jevení a mého zasahování do něj nevím nic víc, než že ho prostě prožívám, pro mě je tu. Kdybych z toho vyřadil tu mnohoznačnou "mysl", mohl bych tu otázku, o níž tu jde, formulovat tak, jestli je imaginace, imaginování produktem (téže) imaginace.
(Možná by se mělo říct, že mysl či jevení a utváření smyslu právě nejsou reálné, ale surreálné!)
Plus, jak píšeš, práce mysli zřejmě není jen imaginace. Ty ostatní způsoby utváření smyslu by se z toho také vymykaly.
Hm, popravdě řečeno, já bych sám za sebe tu původní větu, kterou jsi citovala, přímo takhle neřekl. Spíš to vidím tak, že naprosto správná je její "intence". :) Pár poznámek k té větě:
1) Museli bychom si ujasnit, co se tam myslí "realitou" - podle mě do toho nespadá to imaginování. "Hádám", že "realita" tam znamená něco prostě daného a existujícího nezávisle na jakékoli interpretaci, "objektivně". Pokud ta věta chce říct, že to je v posledku nesmyslný koncept, který je jen produktem mého tvoření a vymýšlení, tak naprostou souhlasím.
2) Ano, přijde mi umělé a vlastně zbytečně "totalisující", "unifikující" pojímat všechno moje utváření smyslu jako "imaginaci" - nevnucuje mi tu někdo zas nějakou (quasi-)"realitu", skoro "objektivní", pokud mi říká, že je nějak "dáno", že vlastně prožívám jen imaginaci a žádné jiné formy vztahu ke smyslu, utváření smyslu, ty že jsou nějak "odvozené", případně taky produktem zrovna "imaginace"? (Ale co přesně je "imaginace" a jak se pozná od jiných způsobů utváření smyslu?)
3) (Abychom nebyli úplně OT:) Myslím, že klasický surrealismus byl jedním z proudů, které vzaly či zkoušely brát útokem (nebo prostě odmítat) právě "realitu" jako něco pevně daného, uzavírajícího smysl do pevných mezí něčeho, co prostě je, je dáno a naše "subjektivní" účast na vystupování smyslu se toho netýká. Surrealismus od té doby pochopitelně v mnoha svých projevech místy "krotl", zapadal do vyjetých kolejí, propadal konvencím a dogmatům, ale stejně tak pochopitelně jak mezi těmi, kdož se k surrealismu hlásí, tak mezi těmi, kdo už nikoli, má pokračovatele, kteří se snaží uchovat si jeho nekompromisní radikalismus, nepřijímat žádná umělá omezení a objevovat nové oblasti smyslu a způsoby pohybu v nich, nejen "pěstovat surrealistickou estetiku" (a "surrealistické pocity").
(Viz k tomu i třeba citát Petra Krále tady:
[ CICHLASOMA @ TO JSOU BÁSNĚ!!! ] )
Myslím, že když budeme odmítnutí „objektivní“ reality domýšlet dál, třeba za formulace klasického surrealismu, bude to svým způsobem v surrealistické intenci. :)