BONDA: Myslim, ze ano. Ziju v mantinelech, ktery mi jsou vstepovany od narozeni celej zivot, a nedokazu je prekrocit, ale verim, ze to je mozny.

BONDA: a neni to tak, ze tim svym predpokladem urcuju skutecnost? Mohla bych se rozhodnout, ze po treti se nespalim a uskutecnit to? Ja myslim, ze ano.

BONDA: Možnost rozhodování cítíme. Vždy něco prožíváme tak, že to (spolu)určujeme my. Někam "za" tohle prožívání nikdy nepronikneme, otázka, jak je to "objektivně" nemá smysl. K tomu prožívání patří neurčitá, nijak pevně neomezená možnost.

Nahlížet na dění a konání z hlediska absolutní svobody není jediná možnost, netvrdím ani, že je to možnost vždy nejlepší, ale je podle mě zajímavá a lze se k takovému nahlížení dopracovávat uvědomováním si těch rysů zkušenosti, který jsme jmenoval. Imho.

Krásna debata medzi vami ... ako tak čítam o tej slobode .. spomenul som si že som pred nedávnom videl https://vimeo.com/94506354 kde Robert hovorí o tom ako tretí krát číta Wittgensteinové denníky (http://www.martinus.sk/?uItem=27421) a kde sa o slobode píše to skutočne chce byť niekto slobodný tak sa musí zriecť vplyvu na udalosti. ... to len tak medzi rečou ;)

BONDA:

1) Ta myšlenka absolutní svobody v sobě samozřejmě má něco paradoxního. Jak jsem říkal, vždycky je tu něco, co prožíváme jako dějící se samo, ne jako dělané námi. Přesto jsme _v nějakém smyslu_ svobodní absolutně. V jakém? Zaprvé - neznáme a nemůžeme znát žádné pevné svých možností. Nemůžeš vědět, že jsi nemohla dosáhnout toho, co jsi chtěla. To, že jsi nevěděla jak, neboli že jsi to nedokázala (to se nám všem samozřejmě děje furt) přece neznamená, že jsi v silném slova smyslu nemohla. Zadruhé - jsme samozřejmě svobodní i v tom, co budeme chtít a jak budeme hodnotit (nejsme ani zde svobodní absolutně v tom smyslu, že bychom si dokázali vždy poručit, ale jsme svobodní absolutně v tom smyslu, že žádné pevné meze tato naše schopnost nemůže mít, nikdy je nemůžeme znát). Tvoje svoboda se ale netýká nikdy jen dosahování toho a toho, ale taky toho, zda to a to budeš dál chtít či se toho snažit dosáhnout.
Jde prostě o to, že tu nejsou žádná pevně daná určitá omezení. (Ale to, že vždy bude něco, co Tě bude překvapovat a co nebudeš mít momentálně pod kontrolou, to snad nějaké omezení je, ovšem jaksi "nekonkrétní".) Na nějaké rovině jsi něco chtěla, nestalo se to, jak na to budeš reagovat není nijak předem určeno.

2) "alias "V nějakém smyslu vše, co se neděje, se tak neděje proto, že to tak nechceme"."

No, podle mě by se spíš mělo napsat: "alias "V nějakém smyslu vše, co se neděje, se tak neděje proto, že to tak chceme". Jistě máme přinejmenším podíl na tom, že se to nedělo právě takto. A na tom, že se to nedělo vůbec, protože celé dění se dělo právě takto, máme taky podíl, jehož meze nejde nijak stanovit.

Z Rozhovorů s Bretonem:

Ptáte se, z čeho pramenila naše záliba v těchto stavech. Je to velmi prosté. Nás na nich vášnivě zajímala možnost, již poskytovaly, uniknout omezením, jimiž je zatíženo bdělé myšlení. Jedno z těchto omezení, a sice to nejzávažnější, je podřízení se okamžitým smyslovým vjemům, které do značné míry činí z ducha hříčku vnějšího světa (chci říci, že za normálních podmínek vytváření představ se jen částečně dokážeme oprostit od toho, co máme před očima, co nám doléhá do uší atd.) a že z toho vznikají dojmy, které nezbytně musí pro svou parazitní povahu falšovat průběh ideace. Další a právě tak strohé omezení, které jsme pokládali za nezbytné setřást, je omezení, jímž kritický duch zatěžuje jazyk a obecně nejrůznější způsoby výrazu. (…) Tato pouta souvisela s logikou (velmi omezený racionalismus dbal na to, aby neprošlo nic, co nějak neoznámkoval), s morálkou (ve formě sexuálních a společenských tabu) a konečně i s vkusem, řízeným rafinovanými konvencemi „líbivosti“, které jsou snad nejhorší ze všech. Ten údajný kritický smysl jsme chtě nechtě zdědili jako všichni a konstatovali jsme, že v naší době má za úkol brzdit veškeré alespoň trochu závažnější intelektuální spekulace. Odmítali jsme jej pokládat za hlas „zdravého rozumu“, spíše jsme v něm spatřovali strašně otřelý „selský rozum“. Byli jsme zajedno v tom, že ten „kritický duch“, jemuž nás učili ve škole, je veřejný nepřítel č. 1.

Cítili jsme, že svět, který se přežil a žene se do zkázy, dokáže ještě chvíli přežít, pokud posílí svá tabu a rozhojní svá omezení – a my jsme se jim chtěli radikálně vyhnout. To vše by však bývalo jen pasivní: ve skutečnosti my jsme byli posedlí touhou rozvracet.

Především jsme měli spadeno na představy, jimž se přisuzovala posvátná cena, v první řadě to byla představa ƒ„rodiny“, „vlasti“, „náboženství“, nevylučovali jsme však ani „práci“, ba ani „čest“ v nejběžnějším smyslu toho slova. Zdálo se nám, že ty vlajky zakrývají špinavé zboží: měli jsme ještě v živé paměti lidské oběti, jež tito bohové vyžadovali a dosud vyžadují.
***

Je tam víc zajímavých míst, třeba když odpovídá, co je pro něj štěstí.
V prvním odstavci mě na první pohled zaujala ta distance od rozptylujících smyslů; chápu to, ale mám tendenci hledat autenticitu i v introspektivním soustředění se na to "co mám zrovna před očima, doléhá mi do uší". (Podobně to asi mám i se zvnitřnělou morálkou, beru ji jako součást sebe a nemám potřebu se od ní distancovat – viz provokativní poslední odstavec, který ve mně mimochodem vzbudil touhu jít se podívat na ten nový film o O. Hepnarové a dívat se na něj z téhle strany.)