LALINA: presne tak. priroda/vesmir ma uzasnou samoobnovovaci silu a my ji nemuzeme znicit. spravne rikas, ze my muzeme zdecimovat jine zivocisne druhy (a to delame), muzeme otravit vodu a vzduch (coz taky delame) a ovlivnit tak zpetne pusobeni zivotniho prostredi na nase fyzicke i dusevni zdravi, esteticke citeni... kdyz budeme obzvlaste sikovni, tak jako zivocisny druh muzeme vyhynout. muzeme vykacet lesy, zalit cele plane betonem a asfaltem... ale za jednu, dve generace zacne beton zvetravat, skrze asfalt se protlaci pampelisky (ktere maji pritom tak jemne stvoly, ze je rozmacknes snadno dvema prstama!!) a postupne zase vsechno zaroste, vrati se trava, krovi, stromy, drobna zvirena, odkudsi ze zapomenuti se objevi motyli a zivocisne druhy o kterych by clovek myslel, ze uz davno vyhynuli...
otazka tedy zni - cim jsme vyjimecni my, prvni zivocisny druh, ktery je schopen rici "ja" a vi se o tom (s velrybami, delfiny a lidoopy se bohuzel neumime domluvit, takze se k nim diky tomu muzeme chovat jako k nizsim formam zivota), prvni zivocisny druh, ktery pochopil podminenost sve existence na svem zivotnim prostredi (coz mu paradoxne nijak nebrani ho nicit)? snad tim, ze o tom vubec muzeme premyslet.
ja si myslim, ze neni treba, aby lidsky druh pokracoval az do aleluja. v nas je velky strach ze smrti a i kdyz vime, ze sami jako jedinci umreme, chceme, aby aspon prezilo dalsi pokoleni. mozna ale je to jakasi predtucha, nejasne rozvinuty pocit podvedomeho vnimani vse-zivota, ze Byti je samo o sobe dobre. ne jako prostredek k dosazeni nejake mety, ale proste jako tanec jen-tak - lila, Bozi Hra. ale my (vetsina lidstva) zatim neumime zit skrze sdilenou radost ze zivota, teziste zivota mame v dosahovani cilu a hromadeni veci, casto na ukor druheho. To je destruktivni. Ale mozna je to jen otazka casu, nez dostatecne velke procento lidstva pochopi, ze lze zit i jinak, snad prosteji, ale s jiskrivejsima ocima :o). a treba to zachrani lidstvo pred vymrenim.. no, prilis mnoho "mozna" :o).