Experiment ve strmém svahu • RESPEKT
https://www.respekt.cz/tydenik/2020/2/experiment-ve-strmem-svahu?issueId=100435
Je úplně jedno, z jaké strany přichází návštěvník do Hejnic. Od Liberce i od Tanvaldu je to stejné: když začne před cílem prudce klesat, okolí se nenápadně promění. Vždy zelený jehličnatý koberec Jizerských hor a jejich náhorní plošinu vystřídají strmé svahy, porostlé bukovými lesy. Na jaře a v létě o odstín zelenější než okolní smrčiny, na podzim mají prudké kopce všechny barvy mezi žlutou a hnědou a v zimě je pokrývá jen bludiště holých a šedavých bukových kmenů. Když k tomu připočteme, že tyhle stromy rostou kolem nespočtu skalních hřibů a malých kamenných labyrintů, které v žule vyřezaly voda a vítr, recept na místo s kouzlem je skoro hotov. Poslední ingredience, liduprázdnost a odlehlost, zajišťuje už jen pohled do mapy. Jizerskohorské bučiny, jak se rozlehlá plocha jmenuje, jsou od zbytku Čech odříznuté horami, zmíněná cesta od Tanvaldu je navíc v zimě zavřená. Patří víc k Polsku a Německu, na jejichž roviny bukové koruny hledí.
Bučiny nad Hejnicemi nejsou neznámé, ale nepatří ani do tuzemského fondu zaručených turistických lákadel. V příštích letech se to velmi pravděpodobně změní. Bučiny míří do prestižního klubu přírodních památek UNESCO. Kromě českého prvenství a světoznámé značky na turistických mapách jim to přinese větší proslulost a víc návštěvníků. Což může být v dnešní výletnické době docela problém. Lidé objevují půvaby svého okolí, příliš mnoho zvídavých turistů (a jejich podrážek) hrozí každý půvab zahubit – třeba nedaleké hřebeny Krkonoš by mohly vyprávět. Jizerskohorští ochranáři stojí nejenom před příjemným úkolem ukazovat světu zajímavý kus svého území. Budou muset zvládnout i větší nápor turistů. Bučiny i jejich správci mají zároveň jedinečné předpoklady pro to ukázat, že to jde.
Kopce zdvihající se nad Hejnicemi jsou pohledem na Evropu, jak vypadala od konce doby kamenné až po středověk. Ve světě, který plně neovládají lidé, jsou výšky mezi třemi a osmi stovkami metrů nad mořem královstvím buku, a tady je to vidět. Les tvoří rovné a hladké, dvacet metrů vysoké kmeny, v zimě leží na zemi jen sníh a okrouhlé bukové listí – a to je všechno. Jako by tu bylo úzkostlivě poklizeno. Kde se usadí buky, zanedlouho nikdo jiný neobstojí. Urostlý, ale štíhlý strom rychle vyroste, roztáhne ve výšce korunu, jejíž husté listí pohltí většinu světla, a v bučinách proto panuje tma. S buky vydrží jen jedle. Strom, který snáší temno a má dost trpělivosti, aby čekal, až některý z větších buků padne a pustí pod sebe trochu slunce. Jedle pak rychle vyrazí do vzniklé průrvy za světlem.
I přes zjevnou podobnost s lesy, které před tisíci let pokrývaly velký kus Evropy, nejsou bučiny v Jizerských horách žádný prales. „Nejsou dokonce ani takzvaný přírodní les. Je to v ochranářské terminologii les přírodě blízký,“ říká Jiří Hušek, který v ministerské Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR vede liberecký odbor. Bučiny jsou příliš blízko člověku, než aby mohly fungovat zcela bez lidských zásahů. Důležité ale podle Huška je to, že dnešní přírodní rezervace je rozlehlá, má třicet kilometrů čtverečních (je tedy větší než třeba město Mladá Boleslav). A hluboko uvnitř je zhruba čtyři sta hektarů, kam člověk dnes nezabloudí – a po celé lidské dějiny tam byl jen hodně řídký ruch – a kde si buky žijí zcela podle svého. Je to prý dost na to, aby uprostřed rozlehlé rezervace vznikla zcela samostatná divoká bučina.
Za to všechno vděčí bučiny prudkým severním svahům, na kterých rostou. Po konci doby ledové zdejší svahy nejprve osídlily břízy a borovice, pak duby a jasany – a s dalším oteplováním nakonec buky. Ty bryskně vytlačily jiné listnáče nižších a jehličnany do vyšších poloh. Na svazích je méně vlhko a mírnější podnebí než na plošině Jizerských hor, proto se tu bukům tak daří.
Především ale zdejší prudké kopce vždycky chránily bukové stromy před lidmi. Svahy protíná jen pár cest, jinak jsou kopce příliš strmé, příliš kamenité a příliš členité. Je v nich složitý pěší pohyb, natož těžba dřeva. I když zdejší kraj dřeva potřeboval hodně – v 15. století pro sklárny, za třicetileté války pro zbrojírny Albrechta z Valdštejna, později pro manufaktury v nížinách – a lidé vytěžili jedle a smrky a některé buky na krajích lesa. Srdce zdejších bučin pro ně však bylo vždy nepřístupné.
Výsledkem je kus země, který se má brzy stát součástí světového dědictví. Když o plánech Jiří Hušek a Tomáš Korytář, vedoucí správy jizerskohorské CHKO, mluví, pendlují mezi „kdyby bylo“ a „až bude“. Že se bučiny na seznam UNESCO dostanou, je dost pravděpodobné, impulz vzešel přímo od samotné mezinárodní organizace. V Česku žádnou přírodní památku na seznamu nemá, chtěla mezeru doplnit a bučiny se přímo nabízejí. Jednou z evropských památek jsou totiž „původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy“, patří sem 78 míst ve 12 evropských státech. Tuzemské bučiny nad Hejnicemi by se k nim připojily. UNESCO proto vyzvalo český stát, ať les na vstup připraví.
Nic zásadního se zde nemění. Už teď jsou bukové lesy chráněné velmi přísně a zápis do seznamu UNESCO žádnou lepší nebo důslednější ochranu nepřinese. „Je to deklarace směrem do světa, že tu máme něco cenného, o co umíme pečovat. A směrem k nám samotným, abychom o to skutečně pečovali a porozuměli dědictví a historii,“ říká Jiří Hušek. „Je to hlavně prestižní značka.“ A prestiž znamená zájem. Správa má spočítáno, že v současnosti navštíví za rok bučiny pět tisíc lidí (pro srovnání, nedaleký, ani ne třikrát větší Národní park České Švýcarsko navštíví ročně tři čtvrtě milionu lidí). Z bučiny je to do Polska pár kilometrů, právě polští sousedé v posledních letech objevují kouzlo cestování a zvedli statistiky v severních a východních Čechách nahoru. „Počítáme samozřejmě s nárůstem, ale v řádu tisíců. Víc ne. A to dnešní cesty bez problémů unesou,“ vysvětluje Tomáš Korytář.
To, že se z bučin nestane turistický trhák s frontami, má podle Korytáře jeden hlavní důvod. „Ono tam, upřímně řečeno, není moc co dělat,“ říká s úsměvem. „Můžete se jenom procházet, užívat si historii a kochat se.“ Cesty jsou strmé, a i kdyby někdo mermomocí chtěl značenou cestu opustit, není moc kam a proč. Napravo i nalevo je sráz. Dalším lákadlem jsou vodopády na potocích a říčkách a pak záblesky historie. Jeden z vodopádů prý Carla Mariu von Webera inspiroval k napsání Čarostřelce a říčce Černý Štolpich tak Němci vděčí za první romantickou operu. Cesty i stráně jsou poseté kamennými a železnými kříži, hlavně svážení dřeva bylo nebezpečné a stálo zdejší vesnice spoustu životů. Některé ze svážnic, vybudované před stovkami let, jsou dodnes solidní cesty v obtížném terénu, a představují tedy úctyhodný inženýrský a stavitelský výkon. A pak už jsou tu jenom buky.
„V tomhle ohledu je to bezpečné,“ říká Jiří Hušek. Přírodní památky jako bučiny přitáhnou jen jeden „specifický“ typ návštěvníků, lidi se zájmem o přírodu, kteří se k ní chovají s respektem. Na ty nespecifické, kteří například jedou kolem autem, nemají v plánu šplhat hodinu na skalní vyhlídku, nicméně chtějí vědět, co zajímavého kraj se znakem UNESCO skrývá, myslí podle Korytáře ochranáři také. „V Hejnici by mohlo být návštěvnické centrum, třeba s krátkou naučnou trasou po okolí. Něco se dozvíte, dáte si čaj, koupíte suvenýr. Ale na nic většího to nevidíme.“ Kiosky s občerstvením na hřebeni, nebo dokonce skluzavky, lana a žebříky pro odvážlivce ochranáři rozhodně nepovolí. „Osvědčila se nám dvoudenní expedice. Jeden den v bučinách, druhý den v rašeliništích na plošině,“ říká správce. „S průvodcem, v malé skupině a na místa, kam běžný návštěvník nesmí. Tohle si představit dokážeme.“
