TRAVIX: Sorry, ale ta knížka se nedá číst. Je mě krajně žinantní, když mi někdo skrze své zjednodušené poučky neustále podsouvá, co si mám myslet, a to ta kniha činí hned z kraje. - A stran původu peněz ta kniha nejde dost do hloubky a do minulosti. - K témuž doporučuji knihu Jana Sokola Moc, peníze a právo. Ukázka:
"Počátky řeckých peněz se zabýval německý historik a ekonom Bernhard Laum a došel k pozoruhodným výsledkům. Laum si předně všiml, že v Homérských bájích se jako "univerzální platidlo" vyskytuje právě býk: cenné věci se oceňují počtem býků, a to pouze v určitých násobcích: 1, 4, 9, 12 a 100. Toto oceňování bylo zřejmě tak běžné, že Homér mohl používat přídavná jména jako "dvanáctibýčný" a o dívce na vdávání říká, že byla TESSARABOlOS, za čtyři býky. Býk je přitom pro Řeky královské obětní zvíře a tytéž násobky se vyskytují i u obětí; pro oběť sta býků se užíval název HEKATOMBÉ, který převzaly i moderní jazyky. Z toho Laum odvodil odvážnou hypotézu, že mince původně nevznikly k obchodním potřebám, ale jako náhradní obětiny bohům. V okolí velkých svatyní v Řecku se skutečně vykopaly tisíce náhradních obětin, hliněných nebo kovových býčků, a na starých mincích se občas objevuje např. býčí hlava s obětními mašlemi nebo obilný klas. Na mincích se často objevují podoby nebo symboly božstev - například athénská sova - a víme také, že mincovny bývaly v chrámech, kde se také udržovaly jakési finanční rezervy obce, chrámové poklady. Římská bohyně Juno Moneta (doslova "napomínající") dala jméno mincím, které se v jejím chrámu razily, a z lat. moneta vzniklo francouzské slovo monnaie i anglické money (BBC, Money). Stejně jako při obětech se počítaly i ceny při soutěžích a homérská číselná řada připomíná řadu mincovních hodnot. Při veřejných obětech býků se jejich maso rozdělovalo jednak obřadníkům, jednak jako honoráře různým funkcionářůmobce; pro toto dělení se užívalo sloveso NEMEIN (dělit), z něhož vzniklo slovo NOMOS (zákon) a podle Lauma také NOMISMA (mince). I pozdější athénští pokladníci čili ministři financí, do jejichž kompetence spadaly i obětní hostiny, se nazývali K6LAKRÉTOI, doslova "sběrači kýt". Jako poplatek pro
podsvětního převozníka Chárona vkládali Řekové zemřelým do úst drobný peníz OBOLOS, což Laum odvozuje od slova OBÉLOS, tj. špíz na pečení; ostatně i latinské as (mince o váze 12 uncí) může souviset se slovem assus, tj. pečený nebo pečeně. Latinské pecunia (peníze) je od pecus, dobytek; německé Vieh (dobytek) má společný kořen s anglickým jee (poplatek); indická rupie je od sanskrtského rupa, stádo dobytka (Gerloff 1947).
Ať už Laumovu hypotézu přijmeme nebo ne, otevírá důležitou otázku: proč peníze "platí", proč se na ně spoléháme? Člověk, který za svou práci přijímá plat v penězích, místo aby vyžadoval stravu a ošacení, musí spoléhat na to, že si je za peníze koupí. Otázka platnosti patrně nevznikala u "materiálních" zlatých a stříbrných mincí, jenže ty byly k těmto prostým účelům příliš velké. Postupem času se i z jiných důvodů stále víc prosazovaly "fiduciární" peníze, které nemají žádnou materiální cenu, nýbrž platí jen díky vyraženým nebo tištěným zárukám. Ze to byly zpočátku záruky náboženské, je víc než pravděpodobné. Po božstvech a znacích se na mincích objevují hlavy panovníků, ve středověku postavy světců a i na současných bankovkách se setkáváme s velkými postavami národních dějin a kultury, které tam na první pohled nemají co dělat.112 Proč musí u kdejaké špinavosti s penězi asistovat chudák Bedřich Smetana, Božena Němcová nebo svatá Anežka? Heslo"In God we trust" na amerických dolarech už mnoho lidí pobouřilo, patří však do téže souvislosti: peníze potřebují důvěru a využívají tedy všeho, co ji může posílit. Už ražením mincí se otevřela otázka, která se táhla dějinami ekonomického myšlení až do poloviny 20. století: je hodnota mince dána jen obsahem kovu (a ražba je tedy jen potvrzením, asi jako dnešní punc), anebo je dána ražbou a zárukami mincovny - a na obsahu kovu tedy vlastně nezáleží? Ačkoli se názory různě střídaly, celkový vývoj - jak ještě uvidíme - vedl od "materiální" mince jako kovu až po příklon k "fiduciární" měně, založené pouze na zárukách,
a úplné opuštění "zlatého" ekvivalentu měny v polovině 20. století."