MOODYCAT: Podle mě tohle je přesně pregnantní popis toho, co je za problém. Ne to, že by tlustá žena byla reálně neženská nebo nepřitažlivá, ale to, ze jsou tlusté (nebo "tlusté") dívky mnohdy vychovávány k tomu, že jsou monstra, o která by si nikdo neopřel ani kolo. A i kdyby ve skutečnosti budily v mužích obdiv, jsou po takové indoktrinaci schopné interpretovat vše ve shodě se svým negativním sebehodnocením. Hodně jsem o tomhle přemýšlela, když jsem se jednu dobu přátelila s dámou, která ztloustla až po dvacítce. Ve finále se naše těla až tak moc nelišila, ale ona se vnímala jako femme fatale a já jako nepřitažlivá hrouda.

Před pár lety tu myslím Mar_tina psala o tom, jak mezi dětskými družičkami na svatbě, vymóděnými do šatiček, byla jedna oplácaná, kterou navlíkli do nějaké podivné sukně a halenky. Obdobně debaty o tom, že ženy se mají pěkně a nejlíp vyzývavě oblékat, ale tlusťošky ať chodí v pytli. A nedejbože, aby se svlékly do plavek. Není to jen o tom, že tlustí jsou mnohdy bráni jako lidé druhé kategorie, je to i o tom, že tlusté ženy jsou často prezentovány jako nestvůry, pro které neplatí velká část věcí, které jsou prezentovány jako charakteristické pro ženy obecně. Tohle je přesně důvod, proč podle mě ta vazba mezi genderovou identitou a přejídáním je komplikovanější než jen prostý minority stress. A proč je imho fakt potřeba o tom mluvit. Jedna věc je totiž to, když se člověk osvobodí od očekávání společnosti a svobodně proklamuje nějakou alternativní identitu, ale úplně jiná věc je, když naopak člověk podlehne diktátu společnosti, která mu ženství defacto v mnoha ohledech upírá. A přistoupí na to v domnění, že ho to osvobodí.

Určitě v tomhle nejsem objektivní, jsem v tom až příliš osobně namočená (taky se celoživotně cítím jako nestvůra). Ale tím spíš si myslím, že je to nějaké důležité téma pro tlustý aktivismus. Tohle totiž přímo vede do přejídání a do poruch příjmu potravy. A přesto se pořád udržuje na veřejnosti představa, že odsudky okolí jsou nějaká boží motivace, která pomůže lidem zhubnout. Nepomůže. Jediné, k čemu vede, je sebetýrání.

ANNIKA: Vidis, ja vyrustala s tim, ze kdyz jsem tlusta (i kdyz jsem mela 65kg, haha), tak bych mela bejt vdecna, ze si o me nekdo vubec opre kolo, ze se mnou chlapi nespi proto, ze se jim libim, ale ze je to pro ne lepsi nez to strkat do teplyho jablecnyho kolace...

Mně kamarádka vždycky říkala ať nejsem ve všem tak urputná, že to odrazuje chlapy i žesnké okolo. Třeba i v práci. Navíc bavit se se studeným čumákem nikoho nebaví. Prý mám napsáno v ksichtě, že potřebuju chlapa a ti se toho bojí:-)
A měla pravdu. Když jsem přestala spoustu věcí řešit, tak se to nějak jinak všechno poskládalo.

MADIETTA: Ale já se vůbec nesnažím zpochybnit tvoji zkušenost. Jen se snažím říct, že jsme na sebe často zlejsi nejen než okolí, ale pomalu i než nejhorší nepřítel. A okolí nás často vnímá úplně jinak a my se zbytečně trapime... A jak říká KOVOVAMINCE, to naše nastavení je pak vidět a může působit odtazite a kruh se uzavírá. Úplně stejně válčí moje krásná a štíhlá kamarádka, do míry, že se odmítá jít koupat, protože by ji někdo viděl v plavkách, je stále single, i když jí to až tak úplně nevyhovuje, ale nedokáže si k sobě nikoho pustit. I od ní vím, že to není tak docela jen o váze a vzhledu.

KOVOVAMINCE:
ANNIKA: nechápu, proč máte potřebu zpochybňovat mou autentickou zkušenost. Zvlášť v tomhle klubu.

MADIETTA: Já se bojím, že ta tvoje "neviditelnost" je jen domnělá. Nějak si neumím představit, že by si chlapi vůbec nevšímali hezké ženy s chytrýma očima, jako jsi ty.
S tím, že ses bála/se bojíš projevit vlastní touhy, to může vyvolávat dojem ledový královny a chlap s vlastním mindrákem (všichni je máme) se může bát, že nemá šanci a tak si to taky nechá pro sebe... Začarovanej kruh. :)

BERUSKA_CA: to je tak moc smutný
že se nikdo neposkusil zasáhnout. táta. jiní příbuzní. učitelky.

TUILE: tak je možné, že učitelky viděly to celkové zanedbávání, ale neuměly to vyjádřit jinak než nátlakem na tyhle konkrétní věci.

MAR_TINA: No jasne! Mati me vzdycky do skolky vodila prvni, odchazela jsem zasadne posledni. Ucitelky nad ni drzely rec minimalne dvakrat tydne na tema:
“Nemuzete to dite trochu lip oblikat? Je to holcicka.”
(To je prece pro dite skoda. Co ma, to ji staci.)
“Proc ma tak kratke vlasy?”
(To melo jeste jeden duvod, ale prej kdo by se stim cesal?)
“Mohla byste si ji vyzvedavat driv?”
(Jezismarja, ja chci mit chvili klid!)
“Proc nema aspon nausnice? Holcicka...”
(Na to nemela odpoved, jen koukala do zeme.)

Moje matka navic, stejne jako ja, sikanovana svoji matkou (“Frau Hitler”), mela ve zvyku pekne sklopit hlavu a vypnout odposlech. Proste te ignorovala.
Vychovatelky to zjistily a rozhodly se zmenit plan.
“Omylem” me strcily ke klukum do satny na plavani - oprava, bylo to jeste ve skolce, ne v sesti letech.
Me to bylo jedno, ja uz v tomhle veku byla zvykla na kde co. Ale vedela jsem, ze to asi neni spravny postup.
Kdyz se me doma ptali, vypravela jsem, jak Lukasek ma delsiho pindika nez Petr, ten ma takovyho buclatyho. A Martinek ma ruzovy trenyrky! Ja si nezaslouzila ani ruzovy puncochace a on ma spodary! Prislo mi to nefer.
Frau Hitler, ktera se navenek tvarila, ze sex az po svatbe a pusa je tvrde porno, stridave lapala po dechu a vyla, zatimco otec se smal az se mu po tvarich koulely slzy.

(Uz me nekdo nabadal, ze to mam sepsat, ja tvrdim, ze na opravdove horory lidi nemaj zaludek.)