Když my jsme už odmalička vychováváni k tomu se podřídit. Teď to přesně řeším s dcerou. Každého Mikuláše chodí po jejich základce deváťáci coby Mikuláš, čerti a andělé a čerti na ty děti fakt pouštějí normálně hrůzu. Mají teda zakázáno strašit prvňáčky a druháčky, ale od třetí výš je učitelé nechávají fakt řádit. Plus o přestávkách běhají po chodbě a tam teda dělají nekontrolovatelný bordel, moje dítě např. jednou šlo kolem nich na záchod a čert ji praštil řetězem, až brečela. Teď jsou v šestce, ale skoro celá třída, hlavně holky, se těch parchantů bojí, dokonce do té míry, že některé děti ten den přemluví rodiče, aby si je nechali doma. Ale že by se ty děti třeba bránily? Utekly, když to čerti přehánějí? Ne. Když se jim nepodaří zůstat doma, tak holt sedí jako přimražené a doufají, že se jim nic nestane. Není divu, že později se podrobují ponižujícím hrám, nechají si nadávat do tlusťochů, absolvují ponižující aktivity během teambuildingu. Pravidlo "ignoruj to" a pravidlo "neber si to tak." :/

VALENTINA: je na místě to zastavit viz RUZOVYKOLOUSEK: . Dohodnout se s kolegyněmi a odmítnout takovou blbost.

Zaroven je skvely, jak u zen je jejich postava a vaha predmetem verejny debaty a muze se libovolne kritizovat, ale u muzu je to naopak.
Muj legendarni ex (osazenstvo vegety pamatuje pribehy s maminkou) 182cm/130kg me vecne kritizoval, ze jsem tlusta/oskliva/potrebuju vetsi prsa/v horku se potim/mela bych si nechat zmensit vaginu, ale kdyz jsem mu jednou laskyplne (!) rekla “speku”, dva dny se mnou nemluvil.

MOODYCAT: a tohle nemá konce, my jsme se teď nedávno na firemním team buildingu museli postavit do řady podle data narození...to, že se blížím už ke konci řady mě trochu překvapilo, ale čupr kolegyni, která byla předposlední, naprosto vykolejilo...

VALENTINA: nas mama nechvalila, aby sme si o sebe “nemysleli moc”. To bola cnost!

BIRMA: tak to, že ženské tělo je veřejný majetek, který má právo kritizovat kdokoliv, platí stále v míře nezmenšené.

VALENTINA: no panečku, to je teda odůvodnění. wow.

KOCHANSKA_CH: tak my jsme všeobecně byly generace, kde se sebevědomí moc nenosilo, naopak matka mě vždycky před ostatními spíš shazovala, než chválila a odůvodňovala to tím, že aspoň s tou kritikou nepřijdou ti ostatní...

KOCHANSKA_CH: je to na člověku, jak věci vnímá, mně když řekl učitel, že jsem introvertní a straním se kolektivu, brala jsem to jako lichotku, ne jako podnět, že bych s tím měla něco dělat. Zrovna tak jsem se na lyžáku v sedmé třídě nezdráhala říct, že kolektivní hry jsou debilní a že je s nima nebudu hrát. Spolužáci na vysoké si o mě mysleli, že jsem flákač, který školu nedodělá, já jsem si o nich naopak myslela, že neuměj žít :-)

VALENTINA: Já si vždycky říkala, že mám to vysoký sebevědomí vrozený, ale když ty příběhy tady čtu, tak je taky docela možný, že je to tím, že mi ho nikdo takhle nesrážel.

VALENTINA: pořád to jde z té rodiny, co?

Ještě bylo v módě říkat, že za anorexii mohou časopisy a modelky (nene, rodiče, vy za to můžete) a za drogy a zlodějství parta (tak zas rodiče ;)).

VALENTINA: hele, já šla na VŠ, zemědělku z těžkýho gymplu. Většina mých spolužáků z lesárny. A tak mi to prváku oproti nim šlo. Když jsem měla v indexu prvních asi 8 výborných, další zkoušející zalistoval indexem, považoval mě za chytrou nebo učivou nebo co a zkoušení proběhlo v přáteslkém duchu a dostala jsem další jedničku.
Spolužáci mě tím měli za chytrou. A tak se to táhlo. Prostě dobrá pověst se nalepila a držela i tam, kde nebylo dáno (krom stavbení mechaniky, ale to je jiný příběh). Souhra na začátku - prvák na zemědělce je opáčko maturity, spíš lehčí - a pak jsme byla hvězda napořád.

Když tě mají ostatní rádi, nahrávají ti ve vybíjené dobře. A protihráč to vidí, že ti všichni věří, a tak se bojí tvé rány, která je možná jen průměr. Nálepky fungují. Takže by učitelé měli dávat pozitivní nálepky!

Taky si myslím, že tu hrál roli takovej mix společenského úzu, že ženské tělo je věc, kterou kdokoliv jakkoliv může hodnotit a má na to plný právo - plus takové to ještě soudružské “provádíme veřejnou sebekritiku” bez ohledu na to, jestli to není traumatizující. Prostě ten důraz to, co si myslí “kolektiv”. Taky ty předchozí generace učitelů studovali ještě v ovzduší, kdy psychologie apod. byly buržoazní pavědy a kdo neměl nějakou vyšší empatii, tak mu často to ani nedochàzelo.

U těch bodovacích soutěží (někdy ty volby královny krásy byly i veřejné:) taky sehrává roli stádní reflex - největší frajer ve třídě označil jako nejhezčí holku XY, tak všichni hlasovali podle něho, aby si ostatní nemysleli, že je ňákej divnej.